Můj první román od Joy Fieldingové a jsem nadšený!

recenze

Někde jsem teď četl článek, že v Česku dochází až ke 20 znásilněním denně. Na policii to však ohlásí jenom zlomek obětí. Postoj Čechů je podle toho průzkumu dost otřesný – přes 60 procent lidí si myslí, že vinu částečně nese i oběť (byla vyzývavě oblečená, šla po ulici sama atd.).

Téma znásilnění je shodou okolností také hlavním motivem v nejnovější knize Joy Fieldingové Povídej, co vidíš. Fieldingová v ní vypráví příběh znásilněné ženy, která se nejenže musí z hrozného činu vzpamatovat, ale navíc se vrátit do běžného života, což není úplně snadné.

Bailey Carpenterová, mladá detektivka pracující pro právnickou kancelář, se najednou bojí vyjít z bytu. Ve všech mužích vidí potenciální násilníky, často ji zaplaví ochromující strach, že se to stane znovu. V noci Bailey nemůže spát, protože ji trápí noční můry. A cítí se pořád špinavá…

Kniha je vyprávěná v ich formě, což příběhu dodává na napětí. Hlavní hrdinka pomalu přestává vnímat, co je skutečnost a co se jenom odehrává v její hlavě. Zdá se jí to, nebo se na ni muž v protějším bytě skutečně často kouká? Mohl to být ten, kdo ji znásilnil? Všechnu tu hrůzu a nepříjemné pocity prožíváme spolu s Bailey.

Přijde mi zajímavé, že Joy Fieldingová děj zasadila do slunného Miami, kde je pořád léto a všechny květiny v plném rozpuku. Ten kontrast mezi rozzářeným okolím a pocity hlavní hrdinky je dechberoucí.

Hrozně mě taky zaujala atmosféra tohoto thrilleru, která mi připomněla film Alfreda Hitchcocka Okno do dvora. Hlavní hrdinka Povídej, co vidíš totiž žije v moderní čtvrti plné prosklených mrakodrapů, kde všem vidíte takříkajíc až do talíře. A ten pocit, že ji kdykoliv může pozorovat nějaký úchylák, jí přirozeně k návratu do běžného života nepomáhá.

„Zatknete ho, nebo ne?“ zeptá se Claire.
„Z jakého důvodu? Za to, že pozoruje sousedy dalekohledem? To bychom vás museli zatknout taky.“

Povídej, co vidíš je první kniha, kterou jsem od Joy Fieldingové četl a rozhodně nebude poslední. Spisovatelka píše čtivým jazykem, napínavý děj prokládá svižnými dialogy. Ani jsem nevěděl, jak k tomu došlo a najednou jsem byl v polovině knihy. Prostě mě to nutilo číst dál. Zároveň ale nejde o žádný vykalkulovaný bestseller, autorka v knize předkládá vynikající psychologický profil oběti znásilnění a samozřejmě tím také nakousla téma, jež jsem zmínil na začátku.

To nejhorší, co člověk může udělat, je obviňovat oběť.

Komentáře (0)