Mrakoptakohrad

recenze

Ve velkoryse pojatém románu „Město v oblacích“ se prolínají tři samostatné příběhy z různých časových období: minulost v 15. století za dob dobývání Konstantinopole, současnost 20. a 21. století a budoucnost na palubě mezihvězdné generační lodi.

Hlavní postavy historické linky jsou byzantská dívka Anna a nuzný chlapec Omeir, který stojí v řadách dobyvačné sultánovy armády. V příběhu ze současnosti vystupuje starý Zénón, který v idažské knihovně připravuje s dětmi divadelní představení podle starodávného hrdinného eposu. Stejnou chvíli a místo si vybral ke svému děsivému činu i nevyrovnaný mladík Seymour. Hlavní hrdinkou posledního vyprávění zasazeného do budoucnosti je naděje pro přežití lidstva v podobě zvídavé Konstance.

Propojovacím článkem na sobě nijak nenavazujících příběhů je starodávný text Mrakoptakohrad, který sepsal Antónios Diogenés a ve kterém se pastýř snaží přes veškeré nástrahy doputovat do bájného města v oblacích. Nástrahy a těžkosti antického hrdiny korespondují s útrapami všech našich postav napříč staletími.

Zařadit „Město v oblacích“ do jednoho žánru je složité. Určitě nečekejte historický román, přestože tady naleznete epochu pádu Konstantinopole nebo třeba válečný konflikt v Koreji v 50. letech 20. století. Nejde ani o sci-fi literaturu, i když vás Konstance překvapí svým příběhem o záchranné misi v budoucnu. Okrajově se tady střídá skoro až nekončící řada motivů, které však nejsou nosnými tématy příběhů. Namátko třeba rodinný původ, fyzický handicap, sexuální orientace, terorismus, environmentální problematika… Žádný z motivů nejde do hloubky, je to jen snaha ukázat, jaký nesmírný dopad mohou mít určité okolnosti na život zcela obyčejných lidí.

Jako v předešlých autorových knihách i tentokrát román zaujme tím, jak je napsaný. Použité jazykové prostředky dokáží zabrnkat na naši představivost, ať už jde třeba o hrubost kamene, ze kterých je budován obranný val padnuvší Konstantinopole, nebo jemnost starých pergamenů rozpadajících se při sebelehčím dotyku. Tyto vjemy jsou u Doerrových knih pro mě obecně často výraznější než samotná linka jednoduše koncipovaného příběhu.

Tempo vyprávění je pomalé, což právě výborně nahrává možnosti vychutnat si malebnost popisů. Příběhy se mezi sebou střídají v krátkých kapitolách, mezi které jsou vložené kusé úryvky překladu starověkého textu. Na první dojem se může zdát, že je to celé takové roztříštěné a neučesané, ale s přibývajícími stránkami dokonale propadnete kouzlu takovéhoto vyprávění. Patrná je zde i silná linka o důležitosti knih, knižních příběhů, s c r i ptorií a knihoven na člověka v různých životních etapách. Tento román není jen oslavou knižních příběhů, ale dýchne na vás celá řada pocitů. Od zmaru a beznaděje až k silné víře na lepší zítřky. Příběhy jsou jednoduché a autor je dokázal propojit v nečekaně zajímavé dílo.

Ideální pro čtenáře, kteří mají chuť vnímat víc než jen přímočarost příběhů.

Komentáře (0)