Moc, nebo prokletí? Dobro, nebo zlo?

recenze

„Nejspíš prostě jen nevidím smysl ve studiu dávno minulých dějin, když se nám na prahu dveří odehrávají skutečné tragédie.“
„Jako třeba co?“ „Lidé hladoví, přestože my máme jídla až až. Umírají na různé nemoci, přestože nás sklad je plný léku.“

Koltská pryncessa Anastazie vyrůstala v císařském paláci, avšak celý život se jí obrátí naruby, když zjistí, že ovládá přízeň krve. V její zemi jsou totiž spřízněnci považováni za monstra. Poté, co je obviněna z vraždy císaře, svého otce, je nucena uprchnout. Vydá se hledat důkazy o své nevinně a samozřejmě vraha svého otce. Na nebezpečné cestě jí může pomoci jen jeden jediný člověk - Ramson Sedmilhář, který je schopen kohokoliv najít do dvou týdnů. Je však dobrý nápad uzavírat kšefty s podvodníkem, kterému nelze věřit?

„Takový je život,“ zhodnotil tiše. „Tohle není žádná pohádka z dětské knížky, kde hrdinové na konci vždycky zvítězí. Čeká tě ještě mnoho bitev a rozhodně nezvítězíš ve všech. A každý den si budeš muset znovu volit, jestli jít dál, nebo to vzdát.“

V dnešní době je na trhu neuvěřitelné množství fantasy knih včetně těch s nálepkou young adult. Laťka je tedy hodně vysoko a konkurence nemalá. Napsat něco „nového“ a čtenáře zaujmout je čím dál těžší.

Dědictví krve se inspiruje východní, především ruskou kulturou, což není příliš časté. Svět spřízněnců ovládajících těla, rostliny či živly je také zajímavý nápad. Samotný děj, zvraty i milostná linka už však tak originální nejsou. Měla jsem pocit, jako bych to všechno už někde četla. Tedy ve zkratce námět dobrý, provedení horší.

Kdo to ale byl… kdo stanovil, že ona druhá část jejího já i jejího impéria toho není hodna? Kdo rozhodl, že Spřízněnci nejsou stejně lidští a nezaslouží se stejné množství lásky? A proč? Jenom proto, že jsou… odlišní?

Každý kdo má s knihami něco společného Dědictví krve vychvaloval do nebes. Má očekávání tedy byla veliká. Nedá se říct, že by mě příběh zklamal, ale čekala jsem trochu víc té originality.

Obě hlavní postavy Ana i Ramson byly někde na pomezí dobra a zla. Ana jako děsivá spřízněnkyně krve a Ramson jako známý lhář a podvodník. Museli se každý den rozhodovat, na které straně chtějí být. Ocenila jsem, že v příběhu skutečně byly i chvíle, kdy se Ana chovala jako monstrum. Celé téma rozhodování a životních voleb pak působilo uvěřitelněji a postavy byly reálné. Volby jsou totiž buď snadné, nebo správné.

"Tvář měla stále ještě zbrocenou krví a slzami z trhu, vlasy slepené potem částečně spadlé přes oči. Přes její zrůdně rudé oči. Paže těžké, zbrázděné opuchlými napjatými žilami. Toho dne spatřila Ana při pohledu do zrcadla monstrum. Tehdy se pokusila o útěk. Myslela jen na to, že musí uprchnout před mamou a papou a Lukou a mamikou Morganyou, aby jim nemohla ublížit."

Suma sumárum kniha byla dobře napsaná a hezky se mi četla. Z fleku bych vám sice mohla vyjmenovat několik lepších fantasy, které mi v posledních letech prošly rukama, přesto však Dědičku krve doporučuji. Prostředí ruského císařství, motiv Spřízněnců a opravdu hezky vystavěná slow burn romantika za přečtení rozhodně stojí. Hodnocení hvězdičkami by bylo 3,5 z 5.

"Ramson na toho chlapce, která míval velké sny, bláhové naděje a dobré srdce, zapomněl. Zapomněl na chlapce, z něhož se stala jen ta nejmenší jiskřička naděje. Co ale s dobrým srdcem, když u kormidla světa stojí kruťasové?"


Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (0)