Místo mozku z čipu kostku

recenze

Otrok megaměsta (2021) / nikol0783
Místo mozku z čipu kostku
Otrok megaměsta přímo navazuje na Nájezdníka z pustiny, přičemž obě knihy vydané pod nakladatelstvím Fantom Print spadají do série zvané Clona a má je na svědomí Tomáš Sekerka. Prostřednictvím druhého dílu se vracíme do drsného světa rozděleného na společnost pod vlivem korporace a divoké barbary, to vše pod závojem nafialovělé Opony obklopující planetu. Našimi průvodci budou opět Erik a Nikki, jejichž klikaté cesty se konečně zkřížily…


Nejspíš nebude velkým překvapením, že Erik zranění utržená na sklonku prvního dílu přežil (však se to dozvídáme hned na prvních stránkách), jenže spolu s pilnými nanoboty mu bylo do těla vpraveno i něco jiného! Tech-corp by ho sice mohl za spáchané zločiny proti městu a coby demonstraci vlastní moci nechat popravit, má s ním ale jiné plány. Erik se záhy stává testovacím subjektem, na kterém chtějí odzkoušet jakousi formu převýchovy: za protivení se rozkazům přijde trest elektrošoky a vymazání krátkodobé paměti, za splnění naopak odměna ve formě záplavy opojných endorfinů (autor zde pro příběh využívá upravenou verzi Milgramova experimentu). Zvládne Erik zpřetrhat mentální okovy, nebo se chtě-nechtě promění v poslušného poskoka korporace, kterou tolik nenávidí?

Pozice Nikki se ocitá na tenkém ledě. Vždyť obávaný terorista za přítomnosti ostatních členů Tech-corpu prohlásil, že ji zná! A co víc, je jejím příbuzným (ač ne pokrevním). Mohla by doufat, že tato kauza brzy vyšumí a nemusí se o něj strachovat, protože její bráška je přece dávno mrtvý – s tím, co se z něj stalo, s onou krvelačnou zrůdou, nechce mít nic společného. Nebo si to pouze namlouvá? Cosi ji k němu táhne - a má to znepokojivý podtón živočišné touhy… Jedna věc je jistá, nic už nebude jako dřív.


Vyprávění se odehrává v ich-formě minulého času a ve svých výpovědích se střídají právě dvě výše zmiňované postavy. Kniha se nese v mnohem akčnějším duchu než její předchůdce, naneštěstí na úkor atmosféry a psychologického vývoje charakterů. Tyto aspekty gradují kdesi v první třetině, kdy dojde k bodu zlomu a úžasnému zvratu, načež odstartuje postapokalyptický hon o přežití koketující spíše s brakovou literaturou. Dle mého názoru by bylo bývalo lepší rozdělit tento román na dva a více dané události rozepsat, protože děj působí poněkud povrchně a uspěchaně. Romantická linka (no, možná že romantická není úplně to správné slovo… snad erotická?) pravděpodobně roztrhne čtenáře na dva tábory, mně osobně nevadí a dává smysl, stejně jako finální rozluštění tajemství Opony a účelu viru KiSMETu. Otevřený konec nechává prostor pro různé interpretace: přestože knihy fungují jako dilogie, kdyby se autor rozhodl pokračovat, určitě by dokázal navázat.

Nájezdník se mi popravdě líbil více a vryl se mi pod kůži, ale Otrok mě také bavil a považuji ho za čtivou, napínavou a oddychovou záležitost. Sérii bych doporučila milovníkům Kulhánka, Kotlety, Urbana, Žambocha, Fuchse… a všem, kdož vyhledávají originální vize světa a fandí morálně šedým postavám.


3,9/5
Za recenzní e-book děkuji nakladatelství FANTOM Print!

Komentáře (0)

kniha Otrok megaměsta recenze