Malá exkurze do labyrintu poznání

recenze

Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“

„Pán Bůh ať mi v milosti své dovolí poskytnout jasné svědectví o událostech, k nimž došlo v opatství (jehož místo, ba dokonce i jméno mě nutí zamlčet má zbožnost) na konci roku Páně 1327. […] rozhodli dát mi za společníka učeného františkána, bratra Viléma z Baskervillu, který se právě vydal za svým posláním, jež ho mělo přivést do slavných toskánských měst a prastarých opatství. Tak jsem se stal jeho písařem a zároveň žákem a nemusil jsem toho litovat, neboť jsem byl svědkem mnoha událostí hodných toho, aby byly zaznamenány. […] kéž se má ruka nechvěje, až budu psát, co se tam stalo ...“

Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku (příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné, ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení.

Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-):

„stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“ ... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-)

... našli jste tam taky odkaz na Augustina? Augustin je mj. známý zakladatel filozofie dějin a z hlediska sémiotiky jako autor první přijatelné definice znaku: „Znak je něco, co nás samo o sobě přivádí na myšlenku o něčem jiném.“

„Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“

... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu také třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... 

... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).

Komentáře (0)