Svět dobrého života

recenze

Vztah člověka ... k životu ... k Bohu ... k přírodě ... k morálce ... takto bychom mohli rozdělit jednotlivé kapitoly zahrnující úvahy, eseje, přednášky pana profesora Koháka. V jeho osobě se všechny tyto přístupy prolínají, jeho úvahy zapadají do širšího kontextu podobně smýšlejících filozofů jako je Albert Schweitzer nebo Aldo Leopold. Všichni tito filozofové se zabývají ekologií a to co mají společné je, že jejich přístup se vymanil z antropocentrismu, ukazují na to, že středem všeho není člověk, jak se bohužel stále mnozí z nás (nebo většina?) domnívají, ale že středem našich úvah směrem k našemu (lidskému) působení na Zemi, by měla být „úcta k všemu živému“, resp. „úcta k životu jako takovému“.

Pan Kohák v téhle útlé knížce probírá otázku lidské odpovědnosti ze všech různých úhlů pohledu – především z perspektivy vůbec další existence našeho bytí na této planetě:

„Pokud se lidstvo nedokáže zbavit slepého předsudku své vlastní nadřazenosti, bude se dál vzájemně vraždit a ničit přitom Zemi až do vyhlazení všeho života. Ničíme a zničíme se svou abstraktní racionalitou …“

My, lidé, jsme si (alespoň v naší kulturní oblasti) zvykli na zbytečný komfort, který, dá se říci, značně převyšuje naše potřeby. Mluvíme o pokroku, který vnímáme jako samozřejmost - jako samozřejmost považujeme, že se musíme mít lépe než naši předkové a žít pohodlnější život. Ze všech stran se na nás valí reklamy, aby v nás vyvolaly pocit, že právě jejich výrobek potřebujeme nezbytně k životu:

„Žít tak, abychom si na konci své životní cesty mohli říci, že jsme prožili dobrý život a jsme pyšní za to, co tu po sobě necháváme svým potomkům. A právě zde není řeč o majetku, o domech a autech, betonu či asfaltu. Je zde řeč o přírodě, o lesích, ptácích, o všem živém co nás obklopuje.“

„Naši předkové viděli Zemi jako bohatou a štědrou, a ona taková opravdu je. Mnozí lidé v minulosti také viděli, že příroda je nevyčerpatelná a dovede se udržovat. My dnes víme, že to bude platit jen tehdy, budeme-li se o přírodu starat. Dnes však máme přístup k více informacím … musíme proto podrobit novému přezkoumání to, co jsme zdědili a co také budeme předávat dalším generacím. Naše technické zázraky a vědecké poznatky jsou vyváženy nebo dokonce převáženy mnohými tragédiemi, jako je hladovění lidí v mnoha částech světa nebo vyhlazení jiných forem života. Výzkum vesmírného prostoru probíhá ve stejné době, kdy naše moře, oceány a oblasti s čerstvou vodou jsou v pokračující míře znečišťovány. Mnohé živočichy, rostliny, hmyz a dokonce i mikroorganismy, o nichž dnes víme, jak jsou vzácné, možná již budoucí generace vůbec nepoznají. Máme schopnosti, ale máme také odpovědnost.“

Měli bychom se zamyslet nad tím, co říká pan Kohák - a uvědomit si, že pro změnu života potřebujeme nutně jiný cíl, než jakým je vymýšlení nadbytečných potřeb.

Tahle drobná knížka je ale i hodně osobní, pan Kohák do ní vložil i určité svoje vlastní „soukromé“ nebo „niterní“ pocity o vztahu k Bohu, k životu, k přírodě:

„Tiše nadchází noc, tam, kde se dávno zanedbaná vozová cesta vytrácí v mlází pod sesutou hrází - hluboká, panenská tma, jak jí lidé vídávali po celá tisíciletí mezi žhnoucím ohništěm a hvězdným nebem. Soumrak tu přichází hebce, houstne pod jedlovci, šíří se světlinou a stírá obrysy dne. Je čas naslouchat lesnímu tichu, když skomírající světlo ohlašuje konec denního shonu, avšak houstnoucí tma si ještě nevyžaduje, aby člověk rozžal lampu. Čas se tu neměří podle hodin: je tu jen čas odchodu a návratu, a je noc, hebká, všeobjímající, všeusmiřující, obnovující duši.“

A to se mi na ní moc líbilo – kniha nejen k zamyšlení, ale také kniha poskytující estetický zážitek a já si to užívala - proto 5/5*.

Komentáře (0)