Svět tady a tam

recenze

Kronika ptáčka na klíček (I.–III.) (2014) / alef

Jméno Haruki Murakami je fenomén, který obletěl asi celý náš globalizovaný svět. S jeho knížkami se setkáte opravdu všude, často vč. nálepky světový bestseller, což mnohým možná podsouvá myšlenku, že se jedná o čistě konzumní čtení. Bylo by ale velkou chybou, dojít k takovému závěru.

Murakamiho velmi osobitý styl psaní je totiž postavený na několika vážně zajímavých základních motivech, ty do příběhů vnáší tu správnou přidanou hodnotu, která nutí nás čtenáře vyhledávat jeho příběhy a literární svět, oceňovat ho.

Je toho víc, co dělá jeho styl vyprávění zajímavě originálním, mě k Murakamimu přivedla jeho obliba v jiných, většinou paralelních, světech, a pak „sen“, který s tím úzce souvisí, sen, jako mocný nástroj přivádějící hrdiny do světa tam. Dostat se pak sem, jinak řečeno, získat zpět „svou realitu“, je většinou hlavním cílem hrdinů Murakamiho příběhů.

Kroniku ptáčka na klíček řadím hodně vysoko, možná až na první příčku, mezi těmi zvláštními příběhy, které probouzejí fantazii a zaměstnávají mysl spoustou otázek, které vyvolávají nejistotu a s ní základní existenční pochybnost – existuje vůbec nějaká „skutečnost“?

Tóru Okada žije v Tokiu svůj, podle jeho slov, docela obyčejný, skromný život. Bydlí v nájmu v domě svého strýce v docela obyčejné, nevýznamné ulici, a dělá, opět dle jeho slov, nudnou a naprosto nevýznamnou práci jako koncipient v právní kanceláři, která, přestože jsou s ním jeho nadřízení spokojení, protože ji vykonává naprosto spolehlivě a pečlivě, ho nijak neuspokojuje, a proto se rozhodne ze dne na den, a přestože nemá ani ponětí, co bude dělat dál, podat výpověď. Má taky mladou a krásnou ženu Kumiko, která je novinářkou (manželé jsou, navzdory Kumičině rodině, podrobnosti v příběhu zazní, už 6 let), a která bez mrknutí oka přijme Tóruovo rozhodnutí se slovy „dělej, jak myslíš, zatím můžeš být v domácnosti, nějaký čas nás uživím sama“.
A pak se začnou dít věci, čtenář je svědkem zvláštních nevysvětlitelných událostí, které vrazí do Tóruova života, jako blesk z čistého nebe. Na jejich počátku je zmizení kocoura, událost, která odstartuje proces, jak říká sám Murakami, „tvoření něčeho z ničeho“.
Vlastně se nic zvláštního nestane, ovšem řetězec událostí, příčinných souvislostí i náhodných procesů (do jaké míry se jedná o první či druhou variantu budete přemýšlet vážně celou knížku), který se spustí, přesto může rázem změnit tok událostí a tak většině hrdinů příběhu celý život.
Čtenáře tak čeká skutečně detektivní příběh s četnými logickými, zdánlivě nelogickými, možná až rozpornými, odbočkami (mě asi nejvíc zaujalo vyrovnání se s velmi krutou japonskou historií Sovětsko-japonské války o Mandžusko, která byla součástí 2. světové války), všechny ovšem mají v příběhu své nezadatelné místo, a tenká nit, která je spojuje je místy opravdu téměř nepostřehnutelná.

Navíc, možná ještě zajímavější než příběh sám, je jeho pozadí – proces, který se v příběhu spouští totiž zapojuje především nevědomé pochody lidské psychiky a vynáší tak na povrch nejen snové, chaotické a fantazijní představy, ale taky, nebo možná především, netušené souvislosti.

Murakami ve svých příbězích, a to mě na něm nejvíc baví, experimentuje s vyprávěcími postupy, zkoumá vztahy mezi reálným a nereálným, poměřuje realitu a sen, podrobuje zkoušce vědomí a nevědomí (protože na povrch vyvěrají nejen mnohé souvislosti, ale taky různé chaotické představy), a tak, možná úplně nejvíc ze všeho, podrobuje zkoušce sám sebe, své spisovatelské schopnosti – laťku posouvá stále výš a výš, a zkouší tak čtenáře, co „vydrží“.
Pohrává si proto i s jazykem – stylem psaní, kdy vsouvá jiné žánry z ranku surreálna, či absurdna, které pomáhají balancovat právě na té tenké hranici reality a fantazie, racionálních a iracionálních představ: Když je „prostor kolem tak rozlehlý, že je těžké zachovat si v něm vlastní existenciální rovnováhu. … (kdy se) vědomí rozpíná spolu s krajinou, je tak roztroušené (rozporostraněné), že ho nedokážete udržet ve spojení s vlastní fyzickou schránkou“.

Aby tak čtenáři ukázal, že „skutečnost se neomezuje na pravdu a pravda nemusí být skutečností“.

Na této jediné premise vystavěl příběh Tórua Okady, a vytvořil tak pozadí pro svůj tajemný obraz, který pak před čtenářem pečlivě stránku po stránce odhaluje. Ovšem, pokud čekáte něco jako portrét, či pevně strukturované zátiší, budete asi zklamaní, protože Murakami „maluje“ úchvatný surreálný sen za pomocí impresionistické techniky.

„Bál jsem se prázdnoty, ale bál jsem se i toho, co by ji mohlo naplnit.“

Komentáře (4)

Přidat komentář

---