Madona z hor | Společenský román o síle ženského ducha

recenze

Hory jsou Marii Vittorii domovem. Od malička nezná nic jiného než tvrdou dřinu a neochvějnou víru v Boha a také lepší zítřky, které jí může zajistit dobrý manžel. Dlouho se zdá, že Maria zůstane starou pannou, je jí už pětadvacet a přestává doufat. Právě v tom okamžiku jí ale otec z námluv přivede statného pohledného Achillea. Odstěhuje se spolu s ním do podhůří, založí si rodinu a vedou obchod. Do jejich dosud pokojného života však zasáhne druhá světová válka. Jídla ubývá a sousedům ani vlastní rodině se nedá věřit. Maria musí vynaložit obrovské úsilí, aby uživila členy domácnosti a přečkala manželskou krizi. Uchýlí se ke skutkům, které by si bývala nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Sama ještě ale netuší, že osud jí nachystal těžké životní zkoušky i po jejím skončení… Madona z hor je epickým životním příběhem silné ženy mapující období let dvacátých až padesátých minulého století v Itálii.

Madona z hor je fantastickým společenským románem rozehrávajícím příběh „obyčejných lidí“ na pozadí závažných historických událostí a už delší dobu se ukazuje, že právě to je typ románu přesně pro mě. Autorka nás citlivě provede třemi dekádami Mariina života, které osud do cesty nachystal celou řadu překážek. Rodina je pro ni však vždycky na prvním místě, a tak v knize nechybí motivy mateřství, mezilidských vztahů, nevěry, lásky, utrpení, rozhřešení a také víry. Celé kouzlo příběhu je znamenitě podtrženo výborně prokresleným prostředím, atmosférou a dobovými zvyky, které Valmorbida celkem obšírně popisuje. V jejím podání Vám ale zaručuji, že dvacet stránek o praní prádla nebo výrobě hedvábí budete číst s nadšením a možná zapřemýšlíte i o tom, že si zkusíte uvařit polentu nebo alespoň gnocchi s masovou omáčkou. Jídlo tvoří velmi důležitou složku románu, a jak říká sama Maria: „Vydržet hladovění je stejně důležité jako umět uvařit noky.“

Nejen po příběhové stránce je kniha podmanivá. Autorce se podařilo velmi autenticky zachytit také psychologii všech protagonistů. Italská nátura z hrdinů doslova sálá, a tak tu na jedné straně stojí umírněnost a snaha za každou cenu nedat najevo emoce před cizími v kontrastu s temperamentem až agresí v kruhu rodinném. Sociální hierarchie hrála zejména v té době značnou roli, proto má hlavní slovo muž a syn je požehnáním, kdežto u dcer se objevuje obava, zda se je povede dobře provdat. Nejsilnějšími momenty pro mě byly rozhodně interakce mezi Marií Vittorií a její nejstarší dcerou Amelií ke konci knihy. Rozdmýchaly ve mně dost silné emoce a v několika chvílích jsem neměla daleko k slzám. Ony dvě jsou bezesporu nejpodstatnějšími postavami románu.

Madona z hor se vyznačuje poetičností, která je v rozporu se surovostí příběhu (alespoň v některých úsecích), což obě složky hezky podtrhuje. Valmorbida si hraje se slovy a vytváří úžasná slovní spojení a hříčky. Objevují se také italské výroky nebo krátké verše, které dokreslují atmosféru (vždy i s překladem, takže člověk ví, o co jde). Zajímavým prvkem jsou i promluvy hlavní hrdinky k Madoně z hor, její ochránkyni, která jí „odpovídá a radí“. Dialogy jsou svižné a autentické a nezaostávají ani Mariiny monology. Knihu je zkrátka radost číst a jak už jsem zmiňovala výše, v podání této autorky si určitě vychutnáte taky popisy každodenních činností. Nesmím zapomenout pochválit český překlad, o který se postarala Dana Chodilová. Myslím, že tohle se opravdu povedlo!

Když bych to tedy měla shrnout – Madona z hor je nádherný poetický román popisující nelehký život italské ženy v průběhu těžkých časů. Vykreslení postav, prostředí i doby je velmi věrohodné a kniha zapůsobí i na čtenářovy emoce. Nejsilnější pro mě byly závěrečné momenty interakce Amelie a Marii, ale kniha oplývá mnoha silnými pasážemi. Určitě na ni budu vzpomínat a zařadila bych ji po bok Geniální přítelkyně. Tyhle italské společenské romány mají zkrátka něco do sebe a atmosféra i příběh obou se mi zaryly do srdce. Klidně bych uvítala i pokračování příběhu nebo rozvinutí osudů Amelie.

Komentáře (0)