Láska až za hrob

recenze

Přiznávám, že tuto knihu jsem původně neměla v plánu číst, protože její obálka mě dost odpuzovala. Nespadám do kategorie lidí, kterým se takovéto graficky dost přetvořené a kýčovité obálky zamlouvají. Ale přece jen si tento kousek ke mně úplnou náhodou cestu našel. A tak jsem pročetla anotaci, knihu obalila do krásného látkového obalu a dala jí šanci.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že v letošním roce tato kniha obdržela Cenu Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu vydanou v roce 2015. Hned jsem si vzpomněla na pana Evžena Bočka a jeho Poslední aristokratku, která to samé ocenění získala v roce 2012. A protože od pana Bočka mě nezklamala žádná kniha, kterou jsem od něj doposud četla, byla jsem na Vysmátou kozu přece jen zvědavá.

Hřbitov. Toto místo u mě odmalička vzbuzovalo strach z neznámého a respekt před těmi, kteří na tomto místě sní svůj věčný spánek. Když v době před mými desátými narozeniny zemřel můj otec, stalo se toto místo pro mě ještě posvátnějším a já najednou nevěděla, jak bych se na tomto smutném místě, kam uložili i mého bezstarostného a v jednom kuse usměvavého otce, měla chovat. Myslím si, že nejsem sama. Proto jsem ráda, že se ke mně Vysmátá koza dostala, protože příběh mi ukázal hřbitov z jiné stránky než jakou znám.

Říká se, že mrtvý člověk po zásluze skončí buď v nebi nebo v pekle. Nejsem schopna posoudit, do jaké hloubky je tento názor pravdivý, ale jedno je fakt, a to, že vesměs všichni skončíme na hřbitově. Ale napadlo vás někdy, jaké by to bylo, kdyby na hřbitově zemřelí lidé byli přece jen trochu i živí? Mě osobně tedy ne, ale paní Vostřákovou ano.

Vysmátá koza aneb přízrak krásné modelky je příběhem bohatým na postavy; nemá pouze jednoho hlavního hrdinu, ale hned dva. Krásnou blonďatou modelku Lauru pyšnící se oceněním Miss Akvabela a pana generálního, kterého jeho o dost mladší manželka miluje pro jeho naditou peněženku. A teď to nejdůležitější - jak Laura, tak pan generální se spolu seznamují na zvláštním místě, na hřbitově, ze kterého Laura nemůže ani za nic na světě utéct, pokaždé jí u vchodu nějaká tajemná síla vrátí zpět.Jak je možné, že je dva nikdo nevnímá, nikdo s nimi nechce mluvit a každý dělá jako kdyby neexistovali? Odpověď přichází záhy. Pan generální je mrtvý a z Laury je neživý nemrtvý přízrak. Jak prosté. Ale jak je možné, že oni dva o tom sami nevědí? Tímto se rozjíždí taková jízda, kterou bych ani v nejdivočejším snu nečekala. Natož na hřbitově.

Svým námětem mi kniha zpočátku připomněla francouzského spisovatele Marca Levyho a jeho román A co když je to pravda?, ale s přibývajícími stránkami a postupujícím příběhem se mé zdání vypařovalo stejně jako přízrak nad hřbitovní cestou. A že o přízraky zde rozhodně není nouze - mluvící koza nebo mluvící krajta, to je jen část z toho, na co jsem při čtení narazila.

Musím ocenit, že příběh je nepředvídatelný a že autorka mě několikrát překvapila. Navíc jsou zde vtipné pasáže, nad kterými jsem se několikrát hlasitě zasmála, ale některé na mě, bohužel, zapůsobily i dost kýčovitě. Zdálo se mi, že autorka se občas snažila dost tlačit na pilu s množstvím informací a rádoby vtipnosti v dané situaci, což však ve výsledku působilo až přehnaně. A kvůli tomu musím ubrat na hodnocení.

Na druhou stranu musím pochválit bohatý výběr postav, které u mě vyvolaly jak sympatie, tak i vztek. Nejvíce sympatický mi byl syn pana generálního, Radim. Líbilo se mi, že se nenechal svést na scestí a šel dál za svou láskou i přesto, že to v jeho případě nebylo tak snadné a záviděníhodné. Kdo mi však celou dobu při čtení lezl na nervy, byla mladá manželka pana generálního. Tu kdybych někde potkala, na místě bych jí zakroutila krkem kvůli její vypočítavosti a zlatokopectví. Ta byla totiž schopná pro dosažení svého cíle nekoukat kolem sebe a nebrat na nikoho ohledy.

Na závěr se přece jen neubráním srovnání se stejně oceněnou Poslední aristokratkou. Obě jsou z těch, které jsem měla přečtené během chvilky (v případě Vysmáté kozy mi to trvalo o něco déle díky nemoci mých dětí). U obou jsem se bavila, ačkoliv Poslední aristokratka mi přišla více nenucená a uvolněná. Ale kniha paní Vostřákové má také jednu výhodu, a to takovou, že v listopadu vyšlo volné pokračování Vysmátá krajta aneb Přízrak krásné modelky a když už jsem si přečetla tu první, tak si ani tu následující nenechám ujít, protože jsem velmi zvědavá na to, jaký osud paní spisovatelka vymyslela svým postavám.

Komentáře (0)