Kostkovaný svět

recenze

Kniha mě zaujala svou anotací a také tím, že jsem dosud ještě nečetla žádnou knihu, která by se týkala autismu. Rozhodně jsem po přečtení nebyla zklamaná.

Hlavní hrdina Alex je ženatý a má syna. Trochu kusá a obyčejná informace, která by se mohla vztahovat na většinu mužů. Jenže tento muž Alex má problémy, které se týkají nejen vztahu k Jody, ale také k synovi Samovi.

Sam je autista, má svůj vlastní svět, kterému rozumí jen on sám. Všechno musí být tak, jak on chce, jeho každodenní rituály musí být přesně naplánované, nemá rád změny a nečekané situace. Má strach z velkého množství lidí a z hluku. Vyžaduje stoprocentní péči od svých nejbližších. Tato péče připadla na Jody, která se o něj stará čtyřiadvacet hodin denně. Na výchovu a na zvládnutí Samových záchvatů je naprosto sama. Alex se raději věnuje práci a často nebývá doma. Co kdyby se musel o Sama postarat a být s ním sám? Není divu, že Jody došla trpělivost a Alexovi navrhla pauzu. Má se dát dohromady, vyřešit si svou minulost a zjistit, jaké jsou jeho priority. Pak se může vrátit.

Alex mě zpočátku děsně štval tím, že se synovi vyhýbal. Můžu říct, že se ho bál. Bál se, že cokoliv řekne nebo udělá, u něj vyvolá záchvat, který Alex nezvládne. Hledal výmluvy, jak s ním nebýt. Sice Sama evidentně rád má, ale neví, jak se k němu přiblížit, aby mu neublížil. Svou ženu Jody má rád taky, ale během osmi let, kdy se tak nějak společně starali o Sama, jí zapomněl říct, že ji rád má. Mají se rádi oba, pořád je mezi nimi láska, ale už neví, jak se k sobě přiblížit.

Navíc Alexe trápí pocit, že zavinil smrt staršího bratra. Tento pocit ho doprovází celý život a odráží se i na vztahu k Samovi. Je na Alexovi, aby trauma z dětství překonal a konečně se začal Samovi věnovat dřív, než bude úplně pozdě. Díky počítačové hře Minecraft se krůček po krůčku bude otec se synem sbližovat, ale rozhodně to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Nevím, jak bych se zachovala já, kdybych měla autistické dítě. Určitě to není jednoduché a člověk musí být neustále ve střehu, snažit se více své dítě vnímat a naslouchat mu, být mu nápomocný opravdu celý den. Nikoho ve svém okolí neznám, kdo by trpěl autismem, takže těžko říct.

Alex byl ve své podstatě dobrý táta, musel na to ovšem postupně přijít. Musel zjistit, že problém nemá Sam, ale on sám.

Autor čerpal ze své zkušenosti. Sám má autistického syna a díky hře Minecraftu se oběma otevřel nový svět. Keith Stuart je totiž novinář, který píše o počítačových hrách. I když poznamenává, že Zac (jeho syn) není Sam, některé zkušenosti do knihy vpasoval. Kniha působí velmi reálně, nepřišlo mi zde nic nepřirozeného (kromě toho, jak se Alex zpočátku choval). Moc se mi čtení líbilo, především to, jak se Alex i Sam postupem děje změnili, jak vyzráli, i když časová linka nebyla moc velká.

Minecraft. Svět, kde platí řád. To Samovi naprosto vyhovovalo. Díky hře se naučil hodně věcí, například nebát se a bojovat. Tuto hru jsem nikdy nehrála a nejspíš ani nebudu, ale díky autorovu barvitému popisu jsem pochopila princip hry. I Alex se hru naučil a spolu se Samem tak vytvořili skvělý tým.

Kniha je vážně dobrá. Tak dobrá, že vlastně na ní nevidím v podstatě nic negativního (už jsem zmiňovala, jak mě Alex štval?). Kniha bude na čestném místě v mé knihovně, protože si to místo zaslouží. Je to citlivě napsaný příběh o hledání sebe sama, o vztazích mezi rodiči a dětmi, ale také o přátelství.

Komentáře (0)