Kníže Metternich: Reakcionář, nebo vizionář?

recenze

Kníže Klemens Wenzel von Metternich si dějinami nese rozporuplnou pověst. Někdy dokonce až ďábelskou. Ovšem moderní, komplexní a čtivá česká monografie tohoto státníka neexistuje. Práce britského historika Alana Skeda ji sice nenahradí, úhlem pohledu však může překvapit i inspirovat.

O Metternichovi se u nás donedávna dala sehnat v podstatě jediná publikace – vyšla ještě před rokem 1990 a byl pod ní podepsán Jan Halada, což bylo ovšem krycí jméno Jaroslava Šedivého. Ten ji pod svým pravým jménem vydal až po sametové revoluci. Podle mne ale i on zůstává u zjednodušeného nazírání na Metternicha jako na negativní figuru bránící pokroku.

Alan Sked (nar. 1947) se ve své knize, jež ve Velké Británii vyšla roku 2008, téměř nezabývá Metternichovými životními osudy, zcela pomíjí i jeho pověstné milostné avantýry. Zajímá ho jiná věc: „Téměř celé toto období byla habsburská monarchie prosperující zemí žijící v míru, zatímco mnoho jiných evropských států sužovaly revoluce, radikální a reformní hnutí, tajné spolky, vzpoury a změny dynastií,“ píše hned v úvodu. A připomíná, že později, v londýnském exilu Metternich každému říkal, že celou dobu postupoval správně a neudělal žádné chyby. Sked v knize dokazuje, že měl zřejmě pravdu.

Panující klid a mír přirozeně nemusí vylučovat útisk; revoluce a vzpoury mohou přinést úlevu (jako u nás ta sametová). Ale ne vždy. Někdy místo toho, aby vnesly světlo do tmy, způsobí nové utrpení, jen s jiným "znaménkem". Skedovým východiskem je právě ta skutečnost, že Metternich zasvětil kariéru vedení války s terorem a (dnes bychom řekli) extremismem, jehož zosobněním byla Francouzská revoluce, respektive její krvavá fáze od roku 1993 (prapůvodní myšlenky a nutnost reforem podporovala i řada aristokratů).

Francouzští revoluční fanatici podle něj hovořili jazykem budoucích totalitářů, ať už komunistů, nacistů nebo islamistů, kteří své protivníky odsuzují jako nepřátele lidstva, jež je nutno sprovodit ze světa. A poukazuje na to, že liberální, socialističtí a komunističtí historikové toto vše dlouho přehlíželi a spolkli představu, že revoluce byla pokroková, lidová a nevyhnutelná. Ostatně se to pak zopakovalo v Rusku roku 1917. S tím zvláště u nás musíme souhlasit a uvědomit si, že pro spoustu lidí 19. století byla Francouzská revoluce stejným traumatem, jako je pro nás vzpomínka na padesátá léta, jež si rozhodně nespojujeme s pokrokem, nýbrž s psychickým i fyzickým terorem a popravami.

Ze Skedovy práce lze vyčíst, že Rakousko (a s ním i české země) mělo vlastně štěstí, že otěže třímal Metternich, jednající ve jménu racionálních osvícenských zásad, jemuž bylo násilí protivné. Autor vyvrací i další představy o „pokrokové“ Francouzské revoluci (třeba že šlo o svržení feudálního řádu kapitalisty) a dokazuje, že Metternichovy obavy nebyly "paranoidní přeludy aristokratického Jeremiáše“, že nešlo o žádného prostoduchého zpátečníka, nýbrž že jeho obavy sdílely široké vrstvy společnosti.

Sked líčí Metternichovo potýkání s nevyzpytatelným Napoleonem, vedené obavou, že císař Francie prostě jednoho dne vymaže Rakousko z mapy a rozdělí jeho území mezi své maršály a členy rodiny. To je však pouze jedna kapitola. V dalších se Sked věnuje Metternichovu systému jako takovému, jenž se udržel až do roku 1848, a byl založený „na odmítnutí jakéhokoli alternativního řádu, který sliboval nebe na zemi prostřednictvím násilné změny“. Sked polemizuje s liberální historiografií, jež líčila Metternichovo Rakousko jako zaostalý stát, plný nespravedlivostí. Podle něj to byl naopak ve své době poměrně rozvinutý sociální stát s penzemi, stipendii, charitou a zvyšující se životní úrovní. Problémy nastaly až ke konci čtyřicátých let, a to v důsledku katastrofální neúrody, za niž přirozeně nemohl Metternich.

Ale co cenzura a další nástroje policejního státu, a především národnostní útlak v podunajské monarchii? Takto se může ptát (nejen) český čtenář. I tato témata Sked zkoumá. Nepopírá, že policie rušivě zasahovala do života všech, kdo žili v Rakousku (nutnost hlásit svůj pobyt, žádat o svolení při cestách do ciziny atd.), že pod policejní lupou byly třeba univerzity, ale dochází k závěru, že role policie v Metternichově Rakousku je ve skutečnosti silně nadhodnocována. Jednak proto, že policistů a špehů bylo v Rakousku nesrovnatelně méně než třeba ve Francii, a navíc byli často nespolehliví. Fakt, že ve Vídni nedocházelo k bouřím a nepokojům nepřičítá efektivitě tajné policie a strachu obyčejných lidí, ale tomu, že k nim neexistoval důvod. Rakousko bylo (na svou dobu) právním státem.

Cenzura samozřejmě existovala. Týkala se všeho, co mohlo být kritické k náboženství, morálce, co by podrývalo vládnoucí dynastii a bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle Skeda byla otravná - ale vlastně nic horšího. Nejvíce ztrpčovala život nižším vrstvám, libujícím si v populární, hororové či erotické litratuře (zakázán byl třeba i Boccaccio). Vzdělanější vrstvy si nakonec většinou našly způsob, jak se k zakázaným tiskovinám dostat, takže četba zakázaných spisů byla obvyklá jako kdekoli jinde ve světě. Sankce existovaly, ale byly poměrně mírné - provinilci rozhodně nehnili roky ve vězení, někdy je soud i osvobodil. Sked navíc dokládá, že například František Palacký měl s cenzory dobré vztahy, a tvrdí, že pro akademiky byl proces schvalování díla "něčím na způsob recenze práce rovnocenného autora pro nějaký akademický časopis". Nezastírá ovšem i skutečné střety cenzury s předními literáty té doby, třeba s Franzem Grillparzerem. Z prostudovaných zdrojů však vyvozuje, že navzdory veškeré kritice lidé v hluboce katolickém státě, jímž Rakousko bylo, cenzuru obecně spíše podporovali.

Asi s největším zájmem si český čtenář nalistuje kapitolu nazvanou "Utiskovalo Metternichovo Rakousko národy a zapříčinilo revoluci?" Sked probírá situaci různých národů sdružených v monarchii, seznamuje i s osobnostmi počátků českého národního obrození a zdůrazňuje, že Metternich i jeho císař František vycházeli z přesvědčení, že suverenita říše spočívá v monarchovi, jenž je jednotící silou. Vídeň neměla nic proti rozvíjení kulturního nacionalismu, problémy nastávaly, když nacionalismus přerůstal do politiky, či spíše do politických iluzí. "František a Metternich byli tolerantní lidé, ale nedalo se od nich očekávat, že budou tolerovat politiku zaměřenou na zánik habsburské říše. (…) Metternich nevěřil v utopie, ale viděl výsledky práce těch, kdo v ně uvěřili," píše. Cituje i známý výrok Palackého, že kdyby státu Rakouského nebylo... i s jeho další větou: "Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!" Ke Skedovi dodejme, že ve 20. století si tyto republiky a republičky rozebrali nacisté a bolševici... Neměl tedy nakonec Metternich skutečně pravdu?

Jak už bylo řečeno v úvodu, Skedova kniha nenahradí neexistující českou monografii, schopnou zaujmout nejen odborníky, navíc byla primárně určena pro britského čtenáře a především předpokládá hlubší orientaci v celé problematice, zvlášť tam, kde polemizuje (či naopak souhlasí) s názory jiných badatelů. Nicméně některé pasáže jsou čtivé i pro „obyčejné“ zájemce o historii.

Patří k nim i závěrečná kapitola. Vývoj byl v 19. století od jisté chvíle nezvratný, spěl k nacionalismu, k touze po národních státech. "Metternich nepochybně ušetřil Evropu před triumfem německého nacionalismu – nebo ho přinejmenším oddálil. Alespoň za to bychom mu měli být vděčni. Přispělo však konečné sjednocení Německa nebo Itálie nějak k evropskému pokroku? Budoucnost nebývá vždy lepší," konstatuje Sked. Je to jedna z myšlenek, o nichž stojí za to přemýšlet.

Komentáře (0)