Knihy jsou dlouhá cesta k moudrosti a krátká k šílenství

recenze

Knihy jsou dlouhá cesta k moudrosti a krátká k šílenství. Tímto citátem bych jednoduše shrnula celý tento krimiromán od švédského autora Hakana Nessera, který už má na svědomí hezkou řádku knih o komisaři Van Veeterenovi z fiktivního města Maardam.

Kniha nás přivádí do okrajové společnosti Maardamu. Sledujeme milostný trojúhelník Martiny trpící maniodepresivní psychózou, její šestnáctileté dcery Monici a čtyřicetiletého Benjamina. Martina o tomto zvrhlém vztahu nemá ani potuchy. Žije si vlastním zmateným životem, odmítá brát léky, a tak se po většinu času chová poněkud zvláštně. Celý její život se zvrtne poté, co zemře Moničin otec. Do té doby se Martina držela, teď se však ve svém životě začíná topit. Aby se necítila příliš osaměle, začne vyhledávat mužskou společnost. V tomto podivném prostředí vyrůstá Monica. Většinu času je velice osamělá. Ve škole je terčem šikany. Životem proplouvá sama, nikým nemilovaná, a tak se není čemu divit, že se jednoho dne její život natolik zvrhne…

Co kdyby se o tom dozvěděla matka? Úplně by jí to zničilo, to nemůže dopustit. Navíc ta poslední noc, kdy se Benjamin potají vytratil z matčiny ložnice, aby se ukojil na Monice, se jí ani trochu nelíbila. Musí to ukončit. Není už však na podobné úvahy trochu pozdě?…

O měsíc později je nalezeno tělo Martiny, uškrcené ve vlastním bytě, Monica je nezvěstná. Podaří se Maardamské kriminálce včas zasáhnout a uchránit další nevinné životy?

„Je hrůza, že nadprůměrná inteligence dovede takhle dlouho přiživovat i nadprůměrné šílenství. Vždyť on musí být emoční zrůda, to mi nikdo nevymluví. Ale i stvůry jsou z masa, krve a nervů… aspoň jsem si to odjakživa myslel.“

Osobně mě hodně překvapilo, že Van Veeteren se na scénu dostává až na posledních sto padesáti stranách knihy, kde příběh dostává pořádný spád. Těch předchozích tři sta stran se mi zdálo příliš zdlouhavých a jistě by šlo příběh o nějakou tu stranu zkrátit. Konec knihy je však natolik divoký, že to knize musím odpustit.

Další co mi v knize od autora „nejlepších švédských krimirománů“ hodně chybělo, bylo napětí. V detektivní knize něco takového očekávám, a zde to prostě nebylo. Moc se mi naopak líbí nápad, kdy v knize postupně odkrýváme význam zvláštního názvu této knihy, tedy Vlaštovka, kočka, růže, smrt. A knižní indicie k vyřešení případu? – naprosto geniální.

Příběh se četl velice dobře, ikdyž jsem měla dojem, že těch prvních tři sta stran knihu moc natahovalo. Na konci však kniha chytla spád a napravila si tím u mě reputaci. Tato kniha se jistě bude milovníkům detektivek líbit. Je to ideální odpočinková četba, až mi připadalo, jako bych si odpoledne po škole pustila v televizi kriminálku Miami.

Komentáře (0)