Kniha jedna báseň

recenze

Život jedna báseň (2014) / Morsie (981 views)
Kniha jedna báseň
„Nejsem zas tak stará, nejsem zas tak stará, nejsem zas tak stará!“ Tohle jsem si opakovala celou cestu z knihkupectví, když jsem si v plátěné tašce odnášela svůj nový knižní úlovek.

No vážně jsem si připadala trochu nepatřičně, když jsem si v houfu čtrnácti a patnáctiletých slečen kupovala nejnovější Coleen Hooverovou. Jenže mohla jsem snad jinak? Mohla jsem z toho knihkupectví vycouvat a hodit to za hlavu? Jasně že ne, na to už je pozdě – už od Bez naděje je pozdě na to, abych se vyvázala z moci téhle báječné autorky.

A tak jsem prostě trpně vydržela všechny ty udivené pohledy a snažila jsem se nemyslet na to, že už jsem dávno za zenitem (před týdnem jsem měla narozeniny a tak na mě jako každý rok dopadl splín z pomíjivosti života a těžká krize středního věku podpořená faktem, že YA literatura už se mě vážně netýká) a jen jsem se těšila na svůj nový objev.

Těšila jsem se dokonce tak, že jsem místo domů zamířila do kavárny vedle knihkupectví a za doprovodu podzimního větru a deště a ve společnosti horké čokolády jsem se ponořila do příběhu.

Layken – což se mi líbí víc, než Lake – je docela normální osmnáctiletá holka. Z těch telecích let už vyrostla, ale občas jí to stejně chytne. Občas nenávidí celý svět, občas se proti ní všichni spiknou a občas jí prostě nikdo nerozumí. Zvlášť potom, co umřel táta.

Ten jí rozuměl, vždycky ji dokázal rozesmát a teď je pryč. A co víc, Layken má přijít i o všechny hmatatelné vzpomínky – vždycky to tak je, když se stěhujete. Z Texasu do Michiganu. Jak jí to může máma jen udělat?

Layken na své střední není zrovna nějaká velká hvězda, ale stěhovat se nechce. Ten dům jí připomíná tátu. Jenže bez něj si ho s mámou a bráškou Kelem nemůžou dovolit. Musí být silná a rozumná – ostatně není jediná, komu táta chybí.

A tak se vydává za novým životem v Michiganu – novým druhem samoty. Protože Layken na rozdíl od svého bráchy, který si v novém městě dokázal během deseti minut udělat nového kamaráda, není tak společenská a družná.

Hm, to ona sice není, ale starší bratr Kelova nového kamaráda je.

Will se prostě bez rozpaků vetře. A aby k sobě byla Layken upřímná, zas tak jí to nevadí. Jak by mohlo? Ten kluk je tak – no prostě na motýly v břiše. A tak se stane, že se během pár dnů a jednoho úžasného rande, kdy Layken propadne kouzlu slam poetry, do sebe zamilují. Fest. Až po uši.

Nakonec to vypadá, že přestěhovat se nebyl zas tak špatný nápad. Nebo to ta vypadá aspoň do doby, než Layken prvně navštíví svou novou střední školu. Do doby, než pozná svého učitele poezie.

Co můžu jen říct? Moje básnické střevo je v sedmém nebi a moje srdce okupuje jeden příběh, který nechce ven – a mně to nevadí. Na téhle knížce mi nevadí vůbec nic, nemůže, není co – je prostě dokonalá! Je opravdová, je uvěřitelná, je Coleenina a to mluví samo za sebe.

Vážně nevím, co mě na Životě jedna báseň nadchlo víc, jestli ten prozaický příběh několika se protínajících životů, nebo ty verše! No, asi oboje, protože dohromady to tvoří jednu epickou báseň o lásce, zklamání, životě a smrti.

Prostě, kniha jedna báseň, přátelé!

Komentáře (0)

kniha Život jedna báseň recenze