"Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat."

recenze

Dcery dvouhlavého draka: příběh „ženy pro útěchu“ (2021) / Podlavicí
"Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat."
S knihami o 2. světové válce, o koncentračních táborech, o zločinech nacistů jako by se v poslední době roztrhl pytel. Nijak toto téma neznevažuji, je důležité, ale čeho je moc, toho je příliš a mám pocit, že tady začíná převažovat kvantita nad kvalitou. Proto po tématice z 2. světové války příliš často nesahám a když už, opravdu si vybírám a Dcery dvouhlavého draka mě zaujaly už svou anotací - geograficky se totiž přesuneme do Koreje a řeknu vám, byla to síla.

Už jste někdy slyšeli o wianbu? Ne? Nebojte, nejste v tom sami. Taky jsem tohle slovo poprvé zahlédla až v anotaci knihy Dcery dvouhlavého draka a po jejím dočtení si říkám, jak je tohle jenom možné?!

Wianbu byla žena pro útěchu, jejímž úkolem bylo sloužit vojákům. A to sloužit bohužel neznamená uklízet po nich rozházené ponožky a vyprat jim špinavé spodky. Wianbu byly sexuální otrokyně. Mladičké korejské dívky (některé měly pouhých 13 let!) byly násilím přinucené poskytovat "útěchu" japonským vojákům, kteří se chystali do boje. Odhaduje se, že takto bylo během 2. světové války v japonských nevěstincích zneužito až dvě stě tisíc žen. Podle výpovědí musely dívky "obsloužit" i 40 vojáků denně. Denně byly znásilňovány, bity a mučeny.

Autor zasadil příběh do dvou časových rovin - současnost, v níž se dvaadvacetiletá Američanka Anna vydává do Koreje, aby našla svou biologickou matku. Ta je bohužel po smrti, ale během své cesty se setká se svou babičkou Čehi, která jí vypráví svůj příběh, čímž se dostáváme do minulosti.

Upřímně jsem měla trochu problém s rovinou ze současnosti, neseděla mi hlavní hrdinka a v jejím vypravěčském pásmu jsem místy měla pocit, jako bych četla YA knihu, ovšem pak přišlo vyprávění Čehi, a to tedy bylo jiné kafe! Čehin příběh jsem hltala, prožívala jsem každou její minutu, občas mi ukápla slza, jindy jsem se rozčilovala, protože to, co zažila tahle ženská, by porazilo snad každého. S koncem 2. světové války totiž nekončí její strastiplná životní cesta....

I když mám trochu problém s linií Anny, vůbec mi to nezkazilo čtenářský zážitek, kniha je totiž z 90 % vyprávěním Čehi, díky čemuž se dozvídáme zejména o problematice "žen pro útěchu", ale také o konfliktu, který rozdělil Koreu. Pro mě je to zároveň příběh o síle člověka, odvaze, naději, tradicích a v neposlední řadě lásce.

A jedna lahůdka na závěr - Japonci se za své činy nikdy oficiálně neomluvili, dokonce se snažili celou situaci zlehčovat tvrzením, že dívky tohle podstupovaly dobrovolně. Proto každou středu navzdory počasí přichází skupina starých žen protestovat před japonské velvyslanectví v Soulu. Víc než 23 let nevynechaly jedinou středu. Jsou to poslední přeživší sexuální otrokyně (dnes jim je již přes osmdesát let, mnohým dokonce přes devadesát), chtějí, aby Japonsko splnilo všechny jejich požadavky. Zatím marně.

Komentáře (2)

kniha Dcery dvouhlavého draka: příběh „ženy pro útěchu“ recenze

Podlavicí
23. února

@Mirka.cz Naprosto chápu, měla jsem to podobně...

Mirka.cz
02. února

Knihu jsem přečetla v jeden den velmi silný přibeh mladé dívky která prožila dva roky znasilňovány a utrpení jako dalšich statisice žen v japonské navladě nad Koreu