Když jsou peníze víc než vlastní dítě

recenze

Hodnotit knihu napsanou podle skutečné události je vždy velmi obtížné. V případě autobiografického románu Děvčátko – pravdivý příběh o utrpení a naději od Sarah Preston se mi zdá napsání smysluplné recenze dokonce téměř nemožné. Nechci se autorky nějak dotknout, ani nemíním zpochybňovat utrpení, kterým si jako dítě prošla, ale celý příběh mi přišel nezajímavý, emocionálně prázdný a povrchní.

Začněme však pěkně od začátku. Sarah Preston nám v knize vypráví o svém dětství. Když jí bylo jedenáct roků, začal ji zneužívat starý rodinný přítel Bill. Zneužívání se opakovalo týden co týden po dobu dlouhých čtyř let. Nakonec však přeci jen sebrala Sarah odvahu, svému trýzniteli se vzepřela a řekla dost!

Všichni víme, že zneužívání dítěte je velmi citlivé a ožehavé téma, které bývá často tabuizováno. Považuji tedy za nutné vyjádřit Sarah svůj obdiv za odvahu svěřit se se svým životním příběhem celému světu. Bohužel musím však přiznat, že mi na celém vyprávění něco nesedělo a chvílemi i vadilo. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co to je. A pak jsem na to přišla – chyběly tomu emoce. Čekala jsem totiž, že budu Sarah kvůli jejímu zpackanému dětství litovat. Jenže opak byl pravdou. Žádná lítost, ani žádné slzy se nedostavily. Nějak jsem se do ní nedokázala vcítit. Dokonce mě napadlo, zda je autorka se svým osudem skutečně srovnaná, protože na mě to působilo tak, že ještě zdaleka ne. Děj knihy totiž jaksi plul po povrchu, nezabředával do žádných detailů, byl podán velmi sterilně a vyvolával celou řadu otázek.

Kromě absence emocí mi na knize vadily rádoby chytré řeči, které autorka po celou dobu vedla. Přesně věděla, jak se měla v tom kterém období svého života chovat, jak se měla jako dítě správně vyvíjet a co měla mít v kterém věku za zkušenosti. Přišlo mi, že se však na všechno dívala z pohledu dospělého člověka a ne z pohledu malé dívky, kterou se nám snažila v příběhu představit. Na škodu bylo rovněž to, že se autorčiny myšlenkové pochody v knize dost často opakovaly.

Velké pochybnosti jsem měla i ohledně Sářiny rodiny. Byla normální, funkční? Starali se rodiče o své děti tak, jak skutečně měli? Zřejmě ne. Její rodiče byli totiž na ránu pěstí (pardon za ten výraz). No řekněte sami, která máma nechá opakovaně vlastní dceru samotnou s dospělým chlapem? Obzvláště, když ta dcera s dotyčným nechce mít nic společného. Nechtělo se mi věřit, že by Sářina máma netušila, co Bill její dceři provádí. A pokud to skutečně netušila, tak musela být opravdu absolutně hloupá, naivní a zahleděná sama do sebe. Kdo to ale musel stoprocentně vědět, byl otec Sarah. Místo, aby jí pomohl, tak ji sám znásilnil a ještě ji Billovi vyloženě prodával. Někdy jsou hold peníze víc než vlastní dítě.

V poslední kapitole přišel ohromný šok a pro mě osobně už tak slabý příběh ztratil veškerou svou hodnotu. Nechci Sarah soudit, nemám na to právo. Musím však přiznat, že jsem jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že si v patnácti pořídila své první dítě a ač jim to s přítelem moc neklapalo, tak si s ním do svých dvaadvaceti let pořídila další tři děti.

Děvčátko – pravdivý příběh o utrpení a naději je bohužel kniha, na kterou velmi rychle zapomenu. Přitom by bylo vzhledem k vážnosti tématu více než žádoucí, aby si příběh pamatovali všichni, kteří jej budou číst.

Komentáře (0)