Jižanské stromy divné ovoce nesou

recenze

Dnes vám přináším pořádně těžký, ale lehce bizarní příběh plný sarkasmu a černého humoru. Zaujalo? Tak pak vám můžu s klidným svědomím říct, že jsou tato označení ještě slabým čajíčkem. Jižanské stromy jsou totiž knížkou, kterou není lehké zařadit, a přesto vám předá všechno, co by předáno být mělo. Uděláte si docela dost přesný obrázek o fungování americké společnosti a zjistíte, že se vlastně v jednadvacátém století nic nezměnilo. Pobavíte se, i když má tento humor hořký nádech a vlastně to ani vtipné není.

Tuctové, ve všech směrech shnilé městečko Prachy ve státě Mississippi, není dobré místo k životu. Sami obyvatelé o sobě tvrdí, že jsou jen banda buranů. Protože v tom je právě ta pravá „buranská síla“, co dokáže zatočit s každým negrem, co se objeví.

Zajímavá je detektivní část, která je zároveň i dominantní linkou v příběhu. V jednom domě je zavražděn běloch chatrné pověsti a spolu s ním je na místě činu nalezena mrtvola černocha, která se následně z pitevny vypaří. A když se pak přijde na to, že tato černošská mrtvola jako by z oka vypadla Emmettu Tillovi, chlapci, kterého zlynčovali před 65 lety, všechno dostává až nadpřirozeně mysteriózní nádech. A místní „burani“ si s tím neumí dobře poradit. Těchto morbidních vražd ale přibývá a odkrývá tak hrůznosti rasově motivovaných činů, které jdou jen těžko zastavit. Postupem času vyprávění byly četnější a odkrývaly tak zlo a shnilost nejen v lidech na venkově, ale i ve velkých městech, a dokonce ve vysoké politice.

Po celou dobu čtení jsem měla oči vykulené, protože jsem občas nechápala, zda se mám smát, nebo zvážnět. Život v Prachách mi přišel absurdní, střídavě jsem byla nasraná a pobavená. Celkově byla kniha vystavena dobře, ale konec mi přišel na můj vkus dost abstraktní, což mě zklamalo, protože já jsem zastánce toho, že by mělo být v knize vysvětleno vše, co autor nakousnul. Ale asi to tak mělo být – ke čtenářovu zamyšlení.

Komentáře (0)