Ježíš jako nejlepší kámoš? Proč ne!

recenze

Můj kámoš Ježíš (2017) / Babouš

Postavou v knize může být kdokoliv a cokoliv. Přesto když jsem zaregistroval knihu, ve které má být parťákem hlavního hrdiny sám Ježíš Kristus, zvedl jsem obočí. Poslední kniha, v níž vystupoval, Bible, totiž neměla příliš šťastný konec, tak jsem byl zvědavý, jak si s postavou pohraje nový autor.

Remakovaný Ježíš je tak trochu napřesdržku.

Má pořád kecy o tom, aby si hlavní hrdina Nikolaj urovnal život, aby rozdával lásku a aby byl vstřícnější k přátelům. A to i navzdory tomu, že za tragických okolností přišel o většinu rodiny a na nějaké slušňáctví a svatouškovství nemá chuť.

Ano, Nikolaj je nafoukaný hajzlík se sklony k agresivitě. Proto je zajímavý jeho vztah k Ježíšovi, který se mu obvykle zjeví v momentě, kdy je pod vlivem alkoholu a neví, jestli se mu to jenom zdá, nebo jestli to je jenom nějaký pošuk.

Zápletka mě moc nenadchla. Ten kontrast humorných pasáží s těmi vážnými mi nepřišel moc šťastný, ale ve Skandinávii holt asi mají jiné chutě, protože Můj kámoš Ježíš je tamními kritiky považován za nejvtipnější knihu roku. Pro mě má spíš než humorné kvality kvality duchovní.

Čtení mě bavilo, ale musel jsem se nejdřív prokousat těmi úvodními seznamovacími kapitolami. Největší grády to má na konci, kde dojde po vzoru shakespearovské komedie ke kolizi pestré směsice postav.

Můj kámoš Ježíš mi trochu připomínal knihy Jonase Jonassona. Jenže zatímco Stoletý stařík, Analfabetka ani Zabiják Anders se mi v tomhle žánru příliš nelíbily, Můj kámoš Ježíš ve mně navzdory pár výše uvedeným výtkám nechal zajímavé myšlenky a náměty k přemýšlení.

Není to kniha pro každého, musíte na ni mít správnou skandinávskou náladu, kdy se člověku chce smát i brečet, chce se vám příběh prožít. Pak si tohle svérázné dílko zamilujete.

Komentáře (4)

Přidat komentář

---