Jen pro silné povahy – číst takovou knihu je totiž horor...

recenze

Sítě (2016) / JanH

Těžko říct, co chtěla spisovatelka touto knihou sdělit, protože ať se snažím pátrat sebevíc, v Sítích nenacházím nic originálního, nového a už vůbec ne novátorského, zkrátka žádnou nosnou ideu, která by alespoň trochu ukazovala na autorčinu snahu o nějaký vyšší cíl než je pouze poskládání tuctového příběhu červenoknihovní úrovně. Takže tím, co je vposledku pro knihu nejcharakterističtější, je urputné zápolení Petry Dvořákové se sebou sama, s laťkou, kterou si položila příliš vysoko, resp.s absencí psychologické vyzrálosti, bez níž se podobné ambiciózní literární projekty prostě napsat nedají.
Jistě, zvolené téma, kolem něhož mají příběhy tří různých žen oscilovat, je velmi náročné. Ať už ji označíme za sociální fobii, pokleslou sebedůvěru či nedostatek empatie, jedná se u takové diagnózy většinou o psychiatrickou poruchu a nikoli pouze o charakterovou vlastnost či vadu, jak to vnímá autorka. Její hrdinky tudíž nejsou smolařky, životní otloukánkyně či osudem deptané nešťastnice, jakkoli se je Dvořáková snaží právě do takovýchto rolí stylizovat, ale nemocné ženy, u nichž lze jen stěží předpokládat schopnost racionálního myšlení a jednání. A tento základní vnitřní rozpor knihy je příčinou toho, že celkové vyznění působí tak, jak působí – totiž jako pseudopsychologicky zabarvená parodie na zápas s životními nesnázemi, jako karikatura skutečného utrpení.
Tento názor ostatně potvrzuje i typologický výběr žen, ke kterému autorka sáhla. Jsou to všechno vyspekulované, nevěrodné a víceméně nereálné bytosti, nesoucí na svých bedrech tíhu osudu, který nejsou schopny unést (jak by také mohly, když přesahuje jejich síly, oslabené narušenou psychikou), zatímco je spisovatelčin bič pohání k další a další chůzi, resp. ke stále novým začátkům, ať už vztahových či pracovních, protože přece nejsou žádné chudinky a určitě „na to mají“!
Na Kristýnu a jejího synka se usměje štěstí z říše pohádek v podobě kouzelného dědečka – tedy finančně skvěle situovaného Jáchyma. Kristýna ovšem o sobě pochybuje, neví, nakolik je schopná se s tímto náhlým přechodem mezi horních deset tisíc vyrovnat, je to hrozně složitá situace, dobrá rada je drahá – a tak se jde jako správná emancipovaná žena poradit za odborníkem. Tedy nikoli za finančním poradcem, ale psychoterapeutem. Je to napínavé jak kšandy – jak to asi s Kristýnou dopadne?!
S Karolínou se to má tak, že čeká už čtvrté dítě, což je patrně podle autorky životní tragédie (mít víc než dvě děti se přece dnes nenosí, že...). Vinen ze ty tři žijící potomky a čtvrtého na cestě je – pozor, překvapení – Karolínin manžel! A protože mít tolik dětí není normální, není normální ani on, takže jej autorka líčí jako náboženského blouznivce. Ale těžce zkoušená matka ví, jak na to – je tady přece Ambrož (to není milenec, ale kněz), který ji rád vyslechne a poradí, co se s tím jejím strašným životem dá dělat...
Naďa (to je třetí a bohudíky poslední trpitelka) žádné zásadní starosti nemá. Samozřejmě, nepočítáme-li malá prsa, velký problém dnešních žen. Člověk přece nemá žádnou duši, jenom tělo, a to by mělo být perfektní, bezvadné, bez tukových polštářků a hlavně – s velikými ňadry. Naďa trpí, je psychicky skoro na dně, copak se s prsy, jako jsou ty její, dá vůbec žít? Je to nervydrásající horor a také hezky hororově skončí. Uff, konečně jsem to přelouskal...
Pokud se někdo ze čtenářů prokouše až k Nadě, má moji velkou úctu a obdiv. Takovému člověku ovšem doporučuji následnou literární terapii v podobě nějaké hodnotné knihy, aby Kristýnu, Karolínu a Naďu co nejrychleji vypudil z hlavy!

Komentáře (5)

Přidat komentář

---