Protinacistický odboj na Těšínsku nesmí upadnout do zapomnění!

recenze

Před časem jsem recenzoval dosud dva vydané díly románu Karin Lednické Šikmý kostel, jehož děj se odehrává v oblasti Těšínska. Když jsem si vyhledával informace, vztahující se k tomuto regionu, překvapila mne jeho dramatická a pohnutá historie. Po 1. světové válce se Polsko a Československo nedokázaly dohodnout na společné hranici, Masaryk dokonce povolal k vyřešení sporů armádu. Nakonec byla hraniční čára narýsována takříkajíc od zeleného stolu, čímž ale vzájemná nevraživost neskončila a naplno se projevila po Mnichovském diktátu. Tehdy Těšínsko opět připadlo Polsku, ovšem jen do té doby, než přišel Hitler, který tento údajně dávný germánský prostor připojil k Říši. Je chvályhodné, že v úvodu knihy Lutyňské tango je tato historie zmíněna a čtenář tak má možnost uvést si to, o čem se v ní píše, do patřičných souvislostí.

Autorka Otylia Tobola nashromáždila obrovské pensum dokumentačního materiálu, díky čemuž máme jedinečnou příležitost udělat si přesný a neobyčejně plastický obraz o všem podstatném, co se na tomto dříve československém území dělo v období 2. světové války. Rozdělena do čtyř oddílů (Září 1939, Polsko bojuje, Na Východě a Složité sousedské vztahy) je její kniha úchvatným svědectvím o mohutnosti protinacistického odboje na tomto relativně malém kousku země. Přes děsivý teror se německým okupantům nikdy nepodařilo zlomit odbojového ducha zdejších lidí, kteří se vždy znovu pozvedli k odporu. Jako názorný příklad německé brutality můžeme uvést masakr v Životicích či skoro pravidelné veřejné popravy zatčených polských vlastenců.

Kniha Lutyňské tango je pojata jako kronikářské zaznamenání osudů jednotlivých členů podzemního hnutí, jež jsou zasazeny do širšího komunitního rámce (rodina, vesnice, odbojová skupina). Je jasné, že literatura tohoto druhu musí mít své těžiště ve faktografii, což ale autorce nijak nezabránilo projevit i své spisovatelské kvality, takže výsledný text se čte téměř jako napínavý psychothriller. Otylia Tobola se při pátrání po pamětnících tehdejších událostí často ocitala v roli detektiva či restaurátora, skládajícího roztříštěnou mozaiku doby, která rychle upadá do zapomnění.

Proč tomu tak je? Příčin je celá řada a je to bohužel hlavně česká strana, kdo nemá valný zájem na objektivní historiografii. Znamenalo by to totiž zpochybnit některé dějinné stereotypy, hluboce zakořeněné v naší národní mentalitě. Museli bychom si např. položit otázku, proč "tatíček Masaryk" vyvolal vojenský konflikt, který Poláci nemohli vnímat jinak než jako krvavé potlačení jejich práva na sebeurčení. Další náš oblíbený mýtus se týká československých legií, údajně příkladných vlasteneckých jednotek. To, jak si počínali na Těšínsku, tomuto obrazu (mírně řečeno) příliš neodpovídá. A nedá se popřít ani to, že protinacistický odboj zde vedli Poláci s mnohem větší intenzitou a odhodlaností než Češi.

Knihu vydalo nakladatelství Protimluv, zaměřující se na hodnotově výjimečné tituly, které do svého edičního plánu vybírá s velkou pečlivostí. Měl jsem dosud možnost recenzovat dvě jejich knihy (Nekropole a Třetí most), přičemž obě považuji (v tom nejlepším smyslu toho slova) za bestsellery. Nejinak je tomu i v případě Lutyňského tanga, které mne fascinovalo dosud neznámými příběhy prostých, morálně však neobyčejně vyspělých a ušlechtilých lidí-hrdinů, neváhajících ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí nasazovat životy za svobodu své vlasti.

Vím, že oslavná slova typu "literární událost", "mimořádný vydavatelský počin" apod. znějí často jako nicneříkající fráze a osobně je používám jen výjimečně. U Lutyňského tanga tak činím s čistým svědomím, neboť si takovéto označení dle mého názoru plným právem zaslouží. A jsem přesvědčen, že všichni, kdo si tuto knihu přečtou, mi dají v jejím hodnocení za pravdu.

Komentáře (0)