Jak vyhnat černého slimáka?

recenze

V dnešní uspěchané době je pochopitelné, že každý z nás reaguje na okolní svět odlišně. Někdo nad časem (který, jak se občas zdá, plyne rychleji než řeka) a nad problémy mávne rukou a užívá si naplno každého dne svého bytí; jiný zase nad vším moc přemýšlí a domnívá se, že je jeho život špatný a propadá se pak do sebe. V této chvíli u tohoto člověka stačí jen pár krůčků, které ho dovedou až k depresi. Z té není cesta zpět, do normálního života, zrovna snadná. Ale otázkou zůstává - co vlastně znamená normální život? A jak se dá takový normální život žít?

Žijeme v čase, kdy se spousta z nás (ať již vědomě nebo podvědomě), řídí nějakými zažitými nařízenými standardy. Kdo vybočuje z řady, je jiný - není normální jako ostatní. Sice se říká, že jaké si to člověk udělá, takové to má, ale mnohdy jsou lidé vůči ostatním plní předsudků a odsouzení, aniž by dotyčného osobně znali. Jsem ráda za všechny, kteří se předsudky neřídí a dají na svůj vlastní rozum.

O tom ví své i šestnáctiletá hrdinka knihy Moje srdce a jiné černé díry. Dle obálky jsem si nejprve myslela, že se bude jednat o nějaký tuctový román pro dospívající, kterých jsem během své cesty k dospělosti přečetla více než dost. Můj úsudek však vzal za své při následném pročítání anotace.

Deprese je často spojována s dospívajícími lidmi. Samozřejmě, že já jsem tenkrát nebyla jiná - na vše jsem si stěžovala, nic mi nebylo po vůli, vše mi vadilo, spoustu věcí jsem hned viděla černě, dělala jsem zbrklá rozhodnutí, kterých jsem záhy litovala. To vše k tomuto období do jisté míry patří. Naštěstí jsem ale měla kolem sebe lidi, se kterými jsem mohla mluvit kdykoliv a o čemkoliv jsem potřebovala a nikdy nic nebylo až tak černé, jak jsem si původně myslela.

“Protože řešíš moje důvody. Navíc jsem někde četla, že neukojitelná chuť dělat hloupé vtípky je běžným vedlejším účinkem deprese.”

V případě Aysel, se kterou se v tomto příběhu seznámíme, se však jedná o skutečnou depresi pramenící z její tíživé životní situace.Někomu by mohl jako důvod posloužit Ayselin původ (Američanka s tureckými předky), ale to není ta důležitá skutečnost.Její osud totiž zpečetil strašlivý čin, kterého se dopustil její otec. Nebo alespoň Aysel to považuje za strašlivost. Co by totiž mohlo být horší, než lidé, kteří se na vás dívají skrz prsty a neodpustí si nenápadnou hlasitou poznámku na konto vaše a vaší rodiny? Ať se Aysel snaží sebevíc (nebo spíše nesnaží), propadá se stále hlouběji do sebe a nemá kolem sebe nikoho, kdo by jí pomohl z tohoto bláta ven.

Sebevražda se jí zdá jako správné řešení celého problému. Mně osobně to přišlo jako zbabělost, ale Aysel se pro to tak zapálila, že se přihlásila na internetový portál s příznačným názvem Přechod na druhou stranu. Zde se seznámila se svým parťákem na společnou sebevraždu, se ZamrzlýmRobotem. Čím častěji se ti dva setkávali a plánovali detaily této jejich “životní akce”, tím větší kus “černého slimáka” přenášeli i na mě. Opravdu, při čtení této knihy jsem ani nevěřila v jiný než tragický konec obou dospívajících. Ačkoliv si Aysel začne postupně uvědomovat, že by asi vlastně možná chtěla dál žít, zbývá jí nelehký úkol - přesvědčit svého parťáka o tom, že stojí za to žít…

Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy. Jestli mám kluka, jmenuje se Smrt. A jsem si celkem jistá, že Roman je do něj udělaný taky. Je to jako zvrácený milostný trojúhelník. Nebo je to možná trojúhelník, jak má být: sedmého dubna přece oba toho kluka dostaneme.

Tento příběh je psán formou odpočtu dní, které zbývají do onoho data, 7. dubna, kdy mají navždy vyhasnout dva mladé životy. Musím říct, že toto odpočítávání mi k lepší náladě nepřidalo. Pořád se mi v hlavě rojila spousta otázek, na které jsem potřebovala rychle najít odpovědi. Díky tomu se mi kniha četla skoro sama, ale na druhou stranu čtení nebylo snadné díky všudypřítomné ponurosti.

Postavy jsou popsány uvěřitelně a vzbudily ve mně soucit. Určitě mé city způsobil mimo jiné i fakt, že jsem matkou a v rolích dvou dospívajících jsem si představila své dvě malé holčičky. Jsem toho názoru, že vše se dá vyřešit, stačí jen chtít a mluvit o všem, co člověka trápí. A to se snažím naučit i své děti. Možná, že v případě Aysel to bylo o něco složitější, neboť její matka žila se svou novou rodinou (dvěma dětmi a novým manželem).

Svým stylem psaní mi kniha připomněla Papírová města od Johna Greena. Moje srdce a jiné černé díry však v sobě má něco hlubšího a více uvěřitelnějšího. Jasmine Wargaová, autorka tohoto románu, totiž své dílo psala v hodně těžkém životním období (kdy jí zemřel kamarád), a tak je zcela samozřejmé, že do příběhu vložila velký kus sebe, což je znát.

Moje srdce a jiné černé díry osloví nejen young/adult čtenáře, ale i ty starší, a to díky svému tématu. Není totiž mnoho knih, které by vyprávěly příběh o něčem, o čem se nemluví nahlas.

Komentáře (0)