Jak Erika pátrala (D)do posledního dechu

recenze

V časovém rozmezí jen o něco málo delším než rok má český čtenář již čtvrtou příležitost setkat se s Erikou Fosterovou a jejím týmem. Bryndzova detektivní prvotina Dívka v ledu byla slibná, Noční lov nastavenou laťku neudržel, naopak Temné hlubiny naznačily, že autorovy ambice psát čtivé detektivky s jistým společenským ponorem je možno brát vážně. Bohužel Do posledního dechu není příběhem, který jsem přečetla bez dechu – naopak – byla jsem několikrát v pokušení knihu odložit a po dočtení jsem nenašla odpověď na otázku, o jaký literární žánr se v tomto případě autor snažil.
Již na prvních stránkách knihy nás spisovatel zahrne poměrně naturalistickým (a pro další děj zbytným) vylíčením rozkladných procesů, kterým je vystaveno tělo první z obětí. „Drsný“ Bryndza je zpět, povzdychne si útlocitný čtenář a pokračuje ve čtení v očekávání věcí příštích. Pachateli (kterého bohužel autor dlouho neskrývá) jeden zločin nestačí a v jeho hledáčku se po nějaké době objeví další oběti. To už je zpátky ve hře i Erika (nebudu prozrazovat, za jakých okolností se vrátí do Týmu pro vyšetřování vražd, každopádně se domnívám, že to mohl autor vymyslet lépe, bez „ztráty kytičky“). A v této fázi v podstatě ustává veškeré napětí. Čtenář je zasvěcen do plánů zvrhlého násilníka a může maximálně kroutit hlavou nad naivitou a hloupostí, se kterou se mladé dívky vydávají na osudné schůzky. Občas také zakroutí hlavou nad logikou děje, například když jedna z obětí, ve chvíli, kdy se dostane nakrátko k mobilu, zanechá hlasovou zprávu své kamarádce, a ani ji nenapadne vytočit číslo policie. Vrahovi rodinní příslušníci dostávají v příběhu také jistý prostor (záletný otec, matka alkoholička), ovšem to, co je pro pochopení jeho chorobné mysli podstatné, tedy vztah se starším bratrem a jeho smrt, je pouze naznačeno, bez jakékoliv zásadní indicie, která by vedla k poznání pravdy. Takže jedinou hádankou, kterou čtenář řeší zhruba od poloviny knihy, je, která z obětí bude ta poslední, protože je jasné, že Erika a spol. to prostě dokážou! (Také to několikrát sama vyšetřovatelka pronáší.)
Pracovně se Erice v tomto příběhu, dá se říci, daří – té šikany, co si užila v minulých dílech, bylo už prostě moc, a tak, pokud se něco nepovede, je to prostě slepá ulička, do které se občas dostane každý sherlock. Zdá se, že už celkem zdárně překonala nejhorší osobní běsy a její soukromý život může nabídnout zajímavou dějovou linii v dalších pokračováních (uvidíme, kdy a pod jakým názvem vyjde Cold Blood – pátá kniha za série). Postav, které nějakým způsobem ovlivní děj, je v tomto případě docela málo, takže čtenář si nemůže stěžovat na nepřehlednost. Škoda, že více prostoru nedostala zločincova neatraktivní spolupracovnice Bryony – její linie byla jednou z těch (mála) povedených. Za co Bryndzu pochválit? Odpustil si některé dějové vzorce, kterými už nemohl čtenáře vzhledem k „nasazení“ v předchozích dílech příliš zaujmout – nekoná se tedy žádný „nadřízený zloduch“ na telefonu, ani útok na Eriku v jejím bytě. Co se příliš nepovedlo? Jak už jsem se zmiňovala – bylo to všechno příliš průhledné, prvoplánové. Prostoduché budoucí oběti možno považovat za varování před všudypřítomnými sociálními sítěmi, ale z ostatních protagonistů mohl autor dostat více. Týká se to například i Jamese Petersona (až na závěrečnou scénu téměř degradován na roli pouhého utěšitele), a především bývalého Eričina nadřízeného Marsche – doufejme, že okolnosti jeho suspendování nám autor objasní příště.
Váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdami, nakonec budu přísná a nesmlouvavá. Protože doufám, že Roberta Bryndzu budu moci někdy v budoucnu zase pochválit. Do posledního dechu nebyla totiž ani průměrně zdařilá kniha – byl to příběh bez napětí, bez nosných zápletek, s plochými hrdiny a celkově nepovedeným vyzněním.

Komentáře (0)