Já viděl divoký slony, běželi soumrakem…

recenze

Čas odejít (2015) 5 z 5

/ Babouš

Jarek Nohavica snad odpustí parafrázi jedné jeho písničky, ale obálka románu Čas odejít od Jodi Picoultové mě k tomu přímo vybízela. Sloni, zapadající slunce a všechno to pozoruje malá holčička…

I ten příběh je prodchnutý jakousi mystickou silou, něčím primordiálním, něčím, co na planetě Zemi bylo dlouho před příchodem člověka a bude to tady i dlouho po něm. Je to snad mateřská láska? Pouto k rodině? Duchové? Věda nemá odpověď na všechno…

„Devadesát osm procent vědy se dá nějak změřit. Můžete bádat do naprostého vyčerpání, můžete počítat pořád dokola. Ale nikdy nedokážete vysvětlit, co slony nutí nechat na hrobě svého nejlepšího přítele oblíbenou pneumatiku nebo co matku přinutí nakonec odejít od těla svého mrtvého mláděte. To jsou ta dvě procenta vědy, které nelze nijak změřit ani vysvětlit. Ale to neznamená, že by neexistovala.“

Čas odejít je hodně zvláštní kniha. I když jste už od Picoultové něco četli, myslím, že vás překvapí. Autorka si zde hodně pohrává s tématikou nadpřirozena, duchovna, mystična a nevysvětlitelných jevů.

Zaujala mě ale jedna podobnost s Vypravěčkou (možná je to proto, že jsem Vypravěčku četl celkem nedávno): jak v Čase odejít, tak ve Vypravěčce, je vykresleno přátelství mladší ženy se starším mužem. Ve Vypravěčce to je zhyzděná Sage a devadesátiletý stařeček Josef. Čas odejít ukazuje třináctiletou Jennu, která si najme Virgila, alkoholika ve středním věku, aby jí pomohl najít matku. Právě rozhovory mezi takto odlišnými postavami Picoultová podle mě zvládá na jedničku, snad i proto do svých knih zařazuje natolik pestrou směsici charakterů.

Čas odejít představuje kromě třináctileté Jenny a alkoholika Virgila také odbornici na slony Alici Metcalfovou (je to Jennina matka, která před deseti lety záhadně zmizela) a extravagantní jasnovidku Serenity, která má o svém daru značné pochybnosti, protože zatímco dříve si díky němu přicházela na neskutečné částky, teď jen tak tak přežívá z desetidolarovek zoufalých duší, které chtějí slyšet, že budou žít šťastně a spokojeně až do smrti.

A když už jsme u smrti… I to je jedno z nejdůležitějších témat Času odejít. Nejenže Jenna pátrá po své zmizelé – a dost možná mrtvé matce, ale jsou zde i krásné pasáže o životě a umírání slonů, o vztazích ve sloním stádu a o sloních pohřebních rituálech. Člověk si najednou uvědomí, že smrt není zlomová pouze pro lidi, ale že ji vnímají i němé tváře.

Ve svých recenzích nikdy nepíšu spoilery a ani tentokrát se nemusíte bát, ale jestli se do této knihy pustíte, můžete se těšit na opravdu nečekaný zvrat na konci. To je ovšem jen takový bonus. Myslím, že mě Picoultová dostala už tím, jak dopodrobna si vyrešeršovala všechny ty informace o slonech.

V příštích dvou měsících mě najdete v Africe!