Itálie ve válce

recenze

Giuseppe „Pino“ vyrůstá v rodině bohatých rodičů v Miláně ve čtyřicátých letech. Válku si nepřipouští, je někde strašně daleko. Přeje si, aby mohl tancovat na americkou hudbu s nějakým pěkným děvčetem. V létě 1944 je mu 17let je spokojený. Má bratra Domenica „Mimma“, který je o dva roky mladší než Pino a snaží se ho ve všem napodobit. Jeho rodiče vlastní obchod s elegantními kabelkami, jako malý měl vychovatelky a umí mluvit francouzsky i anglicky.
Vše se změní, když začnou spojenci na Miláno shazovat bomby. Pino a Mimmo jen o vlásek uniknou smrti, když bomba rozmetá zeď kina i s plátnem. Mimmo odjíždí do Madesima, utíká ze zničeného Milána, ale Pino odmítne. Nechce utéct, chce být v centru dění. Když je Miláno zasaženo hodně, rozhodne se ho jeho otec přes Pinovy protesty „odeslat“ do Casa Alpina za Mimmem a otcem Re, aby dál studoval, ale byl dál od války.
Pino se zde nachází-daleko v horách, kde je vše jednoduché… možná. Ale i zde zuří válka. Pino brzy zjišťuje, že se i otec Re zapojil… Pino zde byl každé prázdniny a zná hory stejně dokonale jako místní a jen nedaleko odtud jsou hranice se Švýcarskem… Pino začne v těžkém terénu převádět lidi přes horské průsmyky – i v zimě, v šíleném počasí…
Pinovi je stále sedmnáct, ale jako by se mu otevřely oči-zničení lidé prchající před zlobou často jen v tom, co mají na sobě. S dětmi, kterým nemají co dát. Vidí děti, které nevědomky při hraní najdou granát. Lidi, kteří jsou bohužel ve špatnou dobu na špatném místě.
Ale Pinovi je skoro osmnáct a pokud se sám nepřihlásí do armády, bude muset do té německé a bojovat třeba na východní frontě. Nemá na výběr, přihlásí se sám a jeho strýc s tebou zařídí, aby byl ve skupině OT. Nosí německou uniformu s hákovým křížem a dělá, co musí. Ale srdcem je v Alpách… Miluje auta a řízením osudu se stane osobním řidičem generála Leyerse a hodí se, když mluví cizími jazyky. Nechce pracovat pro německého generála, ale opět nemá na výběr. A pak zjistí, že dívka, kterou potkal před 14 měsíci, pracuje pro generálovu milenku jako služka. Svět je najednou zase na chvíli barevnější. Pino jezdí s generálem po celé severní Itálii a snaží se všechno vstřebat…
Generálův kufřík, prstíky čouhající z červeného dobytčáku vlaku… schůzky generála s dulcem – tedy Benitem Mussolinim, nebo „návštěva“ u ředitele Fiatu a telefonu s Hitlerem.
Válka se pomalu blíží ke konci, Němcům dochází dech a generál je čím dál nepředvídatelnější… Přichází jaro 1945 a lidé v ulicích Milána začínají jásat a tančit, oslavují konec války. Ale nikdo netuší, že válka nekončí, že zvěrstva nikdy nekončí…
Pinův kamarád Carletto, kamarád Tulio, ke kterému Pino vzhlíží. Jeho bratranec Mario, který je italský letec. Nebo jeho milovaná Anna-Marta…
Kniha je psaná mužem a myslím, že je to na ni znát. Spousta technických údajů o autech, tancích, letadlech, zbraních… Určitě to není kniha pro někoho, kdo s žánrem 2.války teprve začíná (alespoň dle mého). Autor ani Pino si neberou servítky, krve a syrových částí je zde opravdu hodně. Ale taková válka byla a nečekala jsem nic jiného. U knih nebrečím, ale i tak jsem několikrát cítila, jak mi oči vlhnou… Bylo a je mi tak líto, co si dokážou lidi vzájemně dělat… A ten konec mne vážně rozsekal.
Krásná, smutná, pravdivá…

Komentáře (0)