Inspektor Bergman za polárním kruhem

recenze

Michaela Klevisová detektivky psát umí – před deseti lety se její prvotina Kroky vraha dočkala nejen ocenění kritiky, ale zaujala i čtenáře. Inspektora Bergmana postupně nechala autorka vyřešit tři případy v českých luzích a hájích, a poté usoudila, že je na čase dát jeho kriminálním příběhům trochu nadnárodní rozměr. Plánovaná dovolená na odlehlém holandské ostrově (Ostrov šedých mnichů) se změnila v neoficiální pracovní pobyt a hodně podobně dopadla i výprava na daleký sever. Rybářské pruty, kterými se vyšetřovatel vybavil, sice tak úplně nezahálely, ale podstatně více času věnoval rozplétání místních záhad.
V odlehlé vesnici mezi norskými fjordy se nežije lehce. Možnosti výdělku jsou zde omezené, většina místních se na zimu stěhuje do nedalekého městečka a stálých obyvatel je tu poskrovnu. Již rok je nezvěstná Ann-Solveig a její malá dcerka. Vyšetřovatelé i místní se domnívají, že skočila i s dítětem z útesů – této hypotéze nahrává její duševní nevyrovnanost i problémy s násilnickým manželem Alexem. Těla se však nikdy nenašla. Psychosomatička Katrin, jejíž pacientkou zmizelá byla, dostává výhružné vzkazy a po čase umírá násilnou smrtí další žena. Její totožnost je dlouho neznámá – objevila se ve vesnici, vyptávala se usedlíků na Ann-Solveig a teď je mrtvá, uškrcená rybářskou strunou. Hilda a Ellen – dávné kamarádky, které společně provozují v bývalé venkovské škole sezónní turistické centrum a kemp. Letité přátelství není zárukou naprosté upřímnosti a klín mezi ně také vrazila Ellenina dcera Katrin; přeplatila Hildu a koupila objekt, o který starší žena usilovala. Bente, která jim s návštěvníky pomáhá. Žije s Alexem a její pochyby, zda partner bude jejím těhotenstvím potěšen, jsou poměrně oprávněné. Jakou roli v příběhu hraje rybářský průvodce Nils, Katrinin manžel, nebo malíř Isak, bývalý manžel Hildy?
Josef Bergman přijíždí v červnu a je zaskočen chladným počasím. Norský sever je dalším místem, kde se rozhodl pokračovat v úvahách:

„Co by z něj zbylo, kdyby jeho identitu přestala určovat práce? … cítil, že potřebuje čerpat energii z jiného zdroje. Chybí mu vášeň – vášeň pro cokoli.“

Týden v přírodě mu ovšem nabídl nejen vody plné ryb a idylické procházky po útesech. Duši policajta prostě neporučíš, zvláště když místní kolegové vykazují takovou míru tuposti, lenosti a neschopnosti, až je to do nebe volající (anebo na protestní nótu norského zastupitelstva zaslanou autorce). V pronajatém voze přejíždí mezi severními kouty Norska, Švédska a Finska, rozmlouvá s jejich obyvateli (trochu mě fascinuje, jak všechny sociální i věkové kategorie umí plynule anglicky) a občas si dá hamburger se sobím masem a ananasem. Než se dostane všemu a všem na kloub, odehraje se několik akčních scén (bylo by škoda nevyužít strmé útesy) a rybáři z Prahy jde v závěrečných fázích i o život. Bergman opouští arktickou oblast a v malé vísce nezůstává kámen na kameni. Několik rodin si možná bude říkat, že měl jet raději na Lipno.
Autorka místa, do kterých příběh zasadila, s největší pravděpodobností navštívila – o její cestovatelské vášni existuje mnoho dostupných informací. Fauna a flora této oblasti jsou tedy zachyceny autenticky a domnívám se, že stejně uvěřitelný je i pokus o psychologickou sondu do duší lidí nějakým způsobem spjatých s tímto krajem. Pocity sounáležitosti s přírodou i potřeba bojovat za zachování divočiny, o které pražský kriminalista usoudí, že

„… kdyby do té pustiny (…) vykročil, (…) nejspíš by se nakonec ztratil a zemřel hlady a na podchlazení.“

Jak jsem již uvedla, na frak dostali zdejší strážci zákona – některé jejich přehmaty jsou těžko uvěřitelné (velká částka peněz ukrývaná na půdě domu jednoho z podezřelých zcela uniká jejich pozornosti, a nakonec po jeho smrti s těmito nelegálními penězi odchází jedna z aktérek).
Severské krimi z pera české autorky je čtenářsky atraktivní, čtivé, příjemná je absence jakýchkoliv žaludek obracejících morbidních detailů. Ale nemůžu si pomoci – utěšená česká krajina zločinu v podání dvojice Klevisová – Bergman sluší přeci jenom o chloupek lépe. Z toho úhlu pohledu jsou proto potěšující úvahy, ke kterým neúnavný vyšetřovatel dospívá v závěrečných dnech pobytu na chladném severu:

„Do přístavu právě vplouvala rybářská loď provázená hejnem racků. Přestože to byl hezký pohled, Bergmanovi se zastesklo po domově. Co se asi teď děje na statku v Kozích Horách? Vybavil si bujnou červnovou louku, která se vlní ve větru jako hříva.“

A tak se přimlouvám, aby propříště Josef Bergman zůstal věrný domovině.

Komentáře (0)