Hawking
recenze
Hawking (2019)
/ Morsie
Nevím, čím to je, ale pokaždé když čtu o Hawkingovi nějaký článek, nebo sleduju dokument, naskočí mi husí kůže. Vždycky mě totiž zalije směsice nesourodých pocitů - úcta, soucit, obdiv a hrdost. Asi budu znít jako nerdovské klišé, ale Hawking je pro mě jednou z největších ikon a osobností a jedním z mála slavných lidí, kterého bych opravdu chtěla poznat.
No dobře, to by pro začátek stačilo. Na svoje obdivné výlevy budu mít ještě prostor, ale z mého úvodu je asi patrné, proč jsem si tuhle knihu vybrala. Prostě mám Hawkinga ráda. A není to jenom pro černé díry, které jsou mimochodem mým velkým koníčkem, ale pro jeho nevšední humor, úhel, jakým se díval na svět a v neposlední řadě pro jeho sílu a odhodlání.
Sakra, už to zase dělám!
Když já si nemůžu pomoct, on je obdivuhodný. A Joel Levy si je toho vědom, stejně jako já. Napsal totiž velice čtivou knihu, která nemapuje jenom Hawkingovu vědeckou kariéru, ale taky jeho ne vždycky lehký život.
Pokud jste takový fanda jako já, asi se nedovíte nic zbrusu nového, za to ale na sto procent pochopíte i tu nejsložitější astrofyziku. Nemusíte umět rovnice, já bych dneska nevypočítala ani jedno x, a stejně nakonec budete vědět o kosmickém vlnění, rozpínání vesmíru, horizontu událostí a nespočtu dalších věcí.
Jako jsou třeba Hawkingovy vztahy a lásky, rivalita mezi kolegy, nebo co všechno Hawking, byť na vozíku a zcela paralyzovaný, za svůj plodný život dokázal podniknout. A teď nemluvím o hromadě napsaných knih, nebo stavu beztíže, ale hlavně o popkultuře.
Teď asi každého napadne seriál Teorie velkého třesku, kde Stephen mnohokrát hostoval, ale já mám na mysli něco trochu prozaičtějšího. Protože právě Hawking poprvé pořádně přiblížil fyziku a vesmír široké veřejnosti. Díky němu tisíce a tisíce lidí sledují dokumenty, jako je Cestování červí dírou s Morganem Freemanem, proto se stovky dětí rozhodly studovat astrofyziku, a proto je v tak ohromné oblibě sci-fi.
Lidi jako je Stephen Hawking se nerodí každý den, rodí se tak jednou za generaci a možná ani to ne. Nenapadá mě totiž nikdo tak velkolepý a inspirativní. Člověk, který se neměl dožít třiceti let, porazil smrt, prokázal nemožné, objevil nepoznané a to všechno s humorem a lidskostí.
Já vím, že tu pořád píšu jen o Hawkingovi a ne o knize Hawkig – člověk, génius a teorie všeho, ale právě tohle všechno Levyho kniha nabízí. Nabízí život jedno neobyčejného člověka se všemi jeho úspěchy, nedostatky, strastmi, výzvami, odhodláním.
Universum vydalo lidsky působící životopis doplněný srozumitelnou fyzikou, spoustou barevných fotografií a památkou na jednoho z největších vědců a lidí vůbec.
Nerad "negativně" komentuji snahu popularizovat Hawkinga, jeho dílo a vědu jako takovou. Toho je na DK celkově jako šafránu a každá recenze by tu měla být velebena.
Ale nedá se nic dělat.
V prvé řadě si chci postesknout, že je škoda, že to není recenze, ačkoliv je to mezi recenzemi zařazeno. Toto zamyšlení se hodí spíše do sekce "blogy".
A ještě si dovolím malou technickou poznámku: Hawking se svojí "Stručnou historií času" udělal velký kravál. Sám jsem na to v diskusi u knihy kdysi upozornil. Nesouhlasím však s větou ..."Hawking poprvé pořádně přiblížil fyziku a vesmír široké veřejnosti."
Už deset let před ním se podařil majstrštych Stevenu Weinbergovi s jeho "Prvními třemi minutami". Právě tato kniha rozvířila zájem laické veřejnosti o astrofyziku a kosmologii a byla asi první knihou západního astrofyzika vydanou u nás (1982).
A pokud bych měl být důsledný, tak asi úplné prvenství patří Georgovi (Juriji) Gamowovi, který v popularizaci vesmíru předběhl svoje kolegy o několik desetiletí (první vydání Pana Tomkinse v říši divů je z 30. let). Ano, byla to tehdy "jiná" fyzika, ale to na podstatě věci nic nemění. V roce 1956 za to dostal Kalingovu cenu za popularizaci vědy (není bez zajímavosti, že přesně po 40 lety dostal tutéž cenu náš Jiří Grygar).