Fascinující kniha o dávném a údajně navždy překonaném Zlu, které však jen čeká na svou novou příležitost...

recenze

U severní zdi (2023) 5 z 5

/ JanH

Padesátá léta... Naštěstí je znám pouze z vyprávění pamětníků, což jsou staří lidé z naší vesničky, kteří na vlastní kůži zažili tzv. "boj s třídními nepřáteli v podmínkách venkova". Komunisté na to šli vskutku po bolševicku. V každé obci si vybrali nějakou věřící selskou rodinu, tvrdě a poctivě pracující na rodné hroudě, hospodáře prohlásili za kulaka a jediným škrtem pera ho zbavili nejen polností, dobytka a zemědělských strojů, ale i domova. Následovalo vystěhování někam hodně daleko, obvykle do zapadlé lokality na druhém konci republiky, kde v polorozbořené chatrči či malém, pro početnou rodinu zcela nevyhovujícím bytě, si měli poradit, jak umí. Tato taktika odstrašujícího příkladu se používala při dobrovolně-povinném zakládání JZD. Jako by soudruzi říkali: "Nevstoupíš? Tak to asi chceš dopadnout jako N. N.!" Mnozí sedláci z našeho kraje skončili dokonce v nedalekém Brně ve smutně proslulé věznici na Cejlu, kde se i popravovalo.

Kniha Petry Klabouchové s názvem U severní zdi se do polozapomenutých časů Gottwaldovy hrůzovlády vrací způsobem, který pro mnohé (a zvláště mladé) čtenáře bude asi znamenat šok. Opravdu se toto dělo uprostřed Evropy, a co víc, dokonce u nás, v naší krásné stověžaté Praze? Nespletla se autorka v čase, nechtěla ve skutečnosti psát o Severní Korei? Odkud se v Československu, zemi s demokratickou tradicí, po "vítězném únoru" najednou vyrojily všechny ty zrůdy v lidské podobě, které páchaly taková zvěrstva?

Věznice na Pankráci, hřbitov v Ďáblicích... co tato místa mohou mít společného? Víc, než se může na první pohled zdát! Kam vozit mrtvoly těch, kteří byli ubiti při výsleších, zemřeli ve vymrzlých celách či jako zvlášť nebezpečná a nepřevychovatelná individua dodýchali na šibenici? Jak se zbavit tolika těl mužů, žen a... ano, dětí! Nelze je přece předat jejich rodinám k důstojnému pohřbení, když jsou na nich patrné známky mučení... Co je někde zakopat? Třeba na Ďáblickém hřbitově, tam v rohu, u severní zdi, kam nikdo nechodí. Do hlubokých šachet, které se zasypají a už o nich nikdo nikdy nic neuslyší, zmizí, jakoby vůbec nežili!

Naštěstí se to úplně utajit nepodařilo... A tak Petra Klabouchová mohla využít svého literárního nadání a přijít s příběhem, který svou dramatičností a morálním apelem strhuje, burcuje a vede k hlubokému zamyšlení. Muž s dírou v srdci, hlavní postava knihy, bere do svých rukou výkon světské spravedlnosti nad mučiteli a vrahy z padesátých let, z nichž sametová revoluce udělala dobře situované důchodce, dožívající v poklidu své dny (v dějové lince se prolínají dvě časové dimenze). I když není žádný z nich konkrétně jmenován, lze celkem snadno poznat třeba bachaře Ladislava Máchu, který ubil faráře Josefa Toufara. Seznámíme se i s prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, s oblibou vynášející rozsudky smrti, např. nad Miladou Horákovou.

Muž s dírou v srdci s takřka kriminalistickou zručností pátrá po zločincích, jimž tenkrát všechno prošlo a ani v polistopadové demokratické společnosti se nenašla politická vůle k jejich potrestání. "Nejsme jako oni!" "Udělejme tlustou čáru za minulostí!" Tato a podobná sametová hesla měla zabránit průchodu spravedlnosti, což se bohužel podařilo. V knize U severní zdi je tomu ale jinak...

Kniha Petry Klabouchové je opravdu silným literárním hlasem v době, kdy se začíná zapomínat. Na padesátá léta, na Husákovu normalizaci... Jak jinak si vysvětlit fakt, že do funkce nejvyššího státního zástupce byl nedávno jmenován člověk, který posílal do vězení mladé muže, odmítající sloužit v socialistické armádě? A co 3,3 milionu hlasů v prezidentské volbě pro komunistického vyzvědače? Kdo byl za minulého režimu na vojně, určitě mi dá zapravdu, že "kontráši" byli těmi největšími kreaturami, fanaticky oddanými Straně a neúnavně slídícími po "protistátních živlech".

Četba knihy U severní zdi mně často přiváděla k úvahám o dnešní politické situaci. Podle Petry Klabouchové si každá generace musí vybojovat svoji svobodu. Nevím, jak to myslela, já jsem to ale pochopil tak, že žijeme v době, kdy se opět láme chleba a pozvolna přicházíme o to, co jsme získali v roce 1989. Znovu je vyžadován ten jediný správný názor a každý, kdo myslí samostatně a nezávisle, je nálepkován a společensky diskvalifikován. Jsi kritický k EU? To určitě budeš ruský šváb! Nesouhlasíš s manželstvím gayů? Dej si pozor, ty netolerantní homofobe! Sděluješ své nekonformní názory na facebooku? Zablokujeme ti účet, protože jsi dezinformátor, extrémista, dezolát! A když to nepomůže, je tu paragraf o šíření nenávisti, který se dá použít prakticky na všechno. A skutečně - za názory se u nás pomalu, ale jistě začíná zavírat...

Nepochybuji o tom, že kniha U severní zdi má potenciál vyvolat bouřlivou diskusi na téma o současné české demokracii, která skomírá za lhostejného přihlížení většiny národa. "Kdo zapomene na svou minulost, bude ji muset prožít znovu." Kéž nás od toho ochrání Bůh!