Fantasy příběh utkaný z historie

recenze

Šen Tchaj je druhým synem zesnulého a uznávaného generála staré Číny. Jeho povinností po smrti otce je uctít jeho památku tím, že se stáhne do ústraní. Tchaj tuto povinnost uchopí po svém a odchází na nádherné místo v příhraničí, kde se nachází blankytně modré jezero a hromady bílých kostí z dávno minulé bitvy.

Tchaj zde žije více než dva roky ve srubu a během této doby pohřbívá padlé obou národů, protože mezi bílými kostmi není rozdílu. Právě kvůli tomu je mu vybudován lepší srub a během úplňku a novu mu jeden nebo druhý národ přiváží zásoby jako projev úcty za jeho činnost. Nikdo se zde ale kromě něj nechce zdržovat. Nepohřbení mrtví každou noc naříkají děsem, vztekem i bolestí. Tchaj se již s těmito nočními zvuky dokázal vyrovnat a ví, že hlasy těch, které již pohřbil, umlknou. Zpráva o jeho činnosti se dostane k oběma dvorům a jako první ho odmění Bílá jadeitová princezna, kterou Kitháj (Čína) provdala jako záruku míru právě do sousedního Tagurského království. Dar je nepředstavitelně obrovský. Tchaj má obdržet dvě stě padesát sardských koní, kdy i jen jeden jediný má obrovskou hodnotu. Tchaj ví, že tento dar ho může stát vlastní život ještě před tím, než se dostane do hlavního města Sinanu. Tchaj proto s Tagurem, který mu zprávu donesl, připraví plán na záchranu svého života a to tak, aby cenění velcí koně mohli být vydáni jen jemu.

Tchaj se následně vydává na svou pouť do srdce říše k císaři. Jeho starší bratr je poradcem prvního ministra Wen Čoua, který si již před tímto obrovských darem přeje jeho smrt. Důvodem je asi především Jarní Deštík, konkubína, kterou ministr vykoupil z domu rozkoše a kterou často navštěvoval Tchaj. A je to právě ona, kdo Tchajovi pošle na pomoc válečnici, aby ho chránila.

Celý následný děj je o putování Tchaje ke dvoru a intrikách, které spřádají mocní. Jako druhá dějová linie je zde příběh Tchajovi sestry Li-mej, která je přičiněním nejstaršího bratra povýšena na princeznu a má být provdána za barbara jako záruka míru. K tomu ovšem ale nedojde a je to také díky jednomu skutku Tchaje, který vykonal v minulosti. Během cesty zpět Tchaj vzpomíná a tak se vám ukazuje celá jeho osobnost a řetězce událostí, které příběh dotváří.

Kniha se tváří jako historický román, ale není tomu úplně tak. Postavy jsou smyšlené a autor se víceméně pouze inspiroval. Najdete zde několik aspektů, díky kterým lze knihu považovat za fantasy, ale rozhodně nečekejte fantasy, na kterou jste běžně zvyklí. Autor se nechal inspirovat historickým obdobím dynastie Tchang a vzpourou generála An Lu-šana, která se odehrála v roce 755 n.l. a málem ukončila vládnutí dynastie. A jak to bývá u Kaye zvykem, velmi podrobně si toto historické období nastudoval. A na základě tohoto studia dokázal postavit příběh, který se sice nedrží historických faktů a přesných jmen, ale ve výsledku působí natolik reálně, že přemýšlíte, zda to tak skutečně nebylo. Autor dle mého názoru také pracuje s předpokladem, že historii je možné v průběhu času měnit a tak bere v potaz i různé legendy. Neboli lidově řečeno, na každém šprochu, pravdu je trochu. Výsledkem je pak kniha, která ve vás vyvolává pocit mnohem větší autentičnosti a živosti než skutečné historické knihy. Knihu autor také proložil básněmi a pod jiným jménem ztvárnil i slavnou postavu básníka Li Po. Dýchá na vás atmosféra starobylé Číny, jejích tradic, umění i hrdosti. Postavy a jejich charaktery jsou velmi živé, byť svým způsobem pro nás nepochopitelné. Tak moc se liší jejich svět od toho našeho. Smrt je zde na denním pořádku a také se tady tak k ní přistupuje. Na jednu stranu vás zde fascinuje poetičnost života a krása všech a všeho okolo a na stranu druhou vás děsí krutost trestů i životních podmínek obyčejných lidí.

Děj je ve výsledku vlastně velmi jednoduchý a nepsat ho zrovna Kay, tak by snad mohl být i nudný. Jenže to prostě není a ostatně jako všechny jeho knihy to v celém kontextu funguje. Dialogy jsou velmi inteligentní, vtáhnou vás do děje. Celá kniha působí jako šachová partie. Navíc jestli něco Kay umí, tak je to práce s emocemi. Osobně mi přijde, že autoři mužského pohlaví jsou obvykle zaměřeni spíše na velmi dobré popisy čehokoliv. Kay umí nejen popisovat, ale dokáže také to, že s postavami zažíváte jejich pocity. Kay jde prostě do hloubky naprosto ve všem. Nesmírně mě mrzí, že pan Guy Gavriel Kay u nás není příliš známý autor. Toto byla moje sedmá kniha a nezklamal mě ani jednou. Je pravda, že nepatří zrovna k mainstreamu a je velmi svůj, ale to je přesně to, co na jeho knihách zbožňuji.

Mohu říct jen jediné. Lidi, prosím čtěte Kaye!!! Máte-li zájem o inteligentní četbu a nevšední zážitky, nečekejte. Osobně mi asi více seděla Fionavarská tapisérie, jelikož můj nejoblíbenější žánr je fantasy, ale i Pod nebesy, Pán císařů a Plavba do Sarantia jsou úžasné knihy. Pod nebesy hodnotím na 95% a to jen kvůli tomu, že jsem asi do třetiny knihy měla hodně zmatek ve jménech, ale jak sám autor v poděkování uvedl, tak radši nějaký ten zmatek, než nějaké postavy vynechat.

Komentáře (0)