Falešný pocit bezpečí

recenze

Strach (2016) / monushka

Na začátku listopadu jsem zde, na Databázi knih, narazila na článek, který představoval listopadové knižní novinky nakladatelství Argo. Na první pohled mě zaujala kniha, z jejíž obálky mi běhá mráz po zádech. A nejen z obálky, ale i ze samotného názvu knihy. Jmenuje se Strach a autorem je slovenský spisovatel Jozef Karika. Na Slovensku kniha vyšla již v roce 2014 v nakladatelství Ikar. U nakladatelství Argo se jedná o druhou autorovu vydanou knihu, první se jmenovala Černá hra.

Musím se přiznat, že o autorovi jsem do této doby neslyšela. Ale pan Karika mě zaujal. Hlavně díky informaci, že jeho věrní čtenáři o něm mluví jako o Kingovi Slovenska.A to mě právě dostalo, přirovnání ke Stephenu Kingovi, po jehož knihách sahám, když se chci bát. A bylo rozhodnuto, Strach jsem prostě musela mít doma. Chtěla jsem se bát.

Když jsem knihu poprvé držela, nemohla jsem se dočkat až bude večer, uložím děti a budu mít čas pro sebe. Kdybych však věděla, jak se budu v panelákovém bytě tři plus jedna, sama se spícími dcerami bát, nerozmyslela bych si čtení této knihy, ale snažila bych se ukořistit nějaký ten čas na čtení přes den. Dva večery plné všudypřítomného strachu a hrůzy mi stačily. V jednu chvíli jsem měla sto chutí knížku někam zahodit jak jsem se bála, ale vzápětí jsem četla s očima navrch hlavy, s pusou dokořán a husí kůží po celém těle.

Strach je označován jako mysteriózní thriller, ale já bych ho spíše nazvala psychologicko mysteriózním thrillerem, protože na mou psychiku působil celý příběh úplně neuvěřitelně.Současnost příběhu je v roce 2012 přičemž je Rožumberok u Malých Tater pohlcován krutými mrazy, kdy teplota jde až třicet stupňů pod bod mrazu. Hlavní hrdina Jožo Karský, kterému je pětatřicet se po ztrátě práce a rozchodu se svou přítelkyní vrací do bytu do Rožumberoku, kde prožil své ne příliš šťastné a záviděníhodné dětství. Naštěstí je v bytě sám, matka kdysi zemřela a jeho otec, se kterým má vztah na bodě mrazu, bydlí v domově důchodců. A tak se může zdát, že nic nebrání Jožovi v tom začít svůj život od začátku….

Taková představa by byla moc fajn, ale říkejme tomu třeba osud - osud tomu chtěl jinak. Osud si přeje, aby nejen Jožo, ale i jeho další tři kamarádi (Bohuš, Oto a Hana), kteří jsou k Rožumberoku poutáni nějakou silou, nenalezli žádného klidu. Vše se vrací zpět do minulosti, k roku 1985, kdy tato čtveřice prožila něco, co je chtě nechtě pojí do konce jejich životů. V roce 1985 se všem čtyřem změnily jejich životy.

A v roce 2012 je to zpět - v těchto překrutých mrazech začnou z tepla svých domovů mizet malé děti, beze stop, bez křiku, jako kdyby se snad vznesly do nebe a někam odletěly.I přes počínající ignoraci si Jožo uvědomí, že je to zpátky. A tak se ze silné čtveřice začínají pomalu, ale jistě stávat uzlíčky s dosti pocuchanými nervy.
Kdo si s nimi hraje? A nebo to snad není hra? A kam všechny ty zmizelé děti vlastně mizí? Je možné, že se to v minulosti někdy opakovalo?

Strach je rozdělen na kapitoly a podkapitoly, které na sebe navazují. Sem tam si i zavzpomínáme a vrátíme se do minulosti. Na minulost by bylo tedy nejlepší zapomenout, ale vzhledem k tomu, co se kolem Joži a jeho tří kamarádů děje, to prostě nelze. Proč má Joža strach z ložnice, kde pobývala jeho matka než zemřela a kde měl jako malý společný pokoj se svou o dva roky starší sestrou Alicí?

Vezměte bytovku o šesti bytech, přičemž většina nájemníků je v důchodovém věku a nebo jim právě zmizely jejich děti a máte parádně našlápnuto k tomu, abyste zjistili jaké to je mít pro strach uděláno. Ještě jako třešničku na dortu k tomu přimícháme minulost a je to - kdo zvítězí, strach a nebo Jožo a jeho kamarádi?

Ačkoliv bývám k českým a slovenským spisovatelům pořád trochu skeptičtější, několika autorům už jsem začala důvěřovat. Jozef Karika se díky Strachu připojil do této skupiny. Kvůli celému příběhu a excelentnímu závěru, kdy vlastně samotný čtenář na chvíli přemýšlí na čem vlastně je a zda-li se náhodou také nestal součástí příběhu. Když jsem knihu v noci dočetla, dokonce se mi zdál i sen o ději této knihy a já se ráno probudila zpocená jako promočená myš. Takže ano, Jozef Karika je rozhodně právem nazýván jako slovenský Stephen King, protože Strach na mě zapůsobil stejným efektem jako když jsem četla třeba Kingovo Osvícení.

Strach rozhodně doporučuji k přečtení. A to nejen těm, co se rádi bojí, ale i těm, co mají rádi psychologické thrillery, protože právě strach je v knize hlavně psychologického rázu. Kniha potěší jak něžnější část čtenářstva, tak i muže. Můj partner už jí začal číst.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---