Fabian Risk, důstojný kolega Harryho Hola, Joony Linny, Carla Morcka a Kurta Wallandera

recenze

Oběť bez tváře (2017) 5 z 5

/ ddkk

Každý nový autor kriminálního románu to má dnes hodně těžké. V neuvěřitelné skandinávské konkurenci je vždy odsouzen k nemilosrdnému srovnání s dokonalými sériemi Stiega Larssona, Jo Nesbøho, Jussiho Adler-Olsena a Henninga Mankella i „manželů“ Keplerových. Je téměř nemožné proniknout až do výšin tohoto pomyslného autorského nebe a najít skulinku ještě nenapsaného.
Bývalému scénáristovi Stefanu Ahnhemovi se to – s trochu opatrným optimismem – zřejmě daří. V roce 2015 vydal ve švédském Stockholmu a poté v dalších zemích první díl série Risk, který zaznamenal nadšený ohlas. Nyní se s ním seznamuje i český čtenář.
Hlavní hrdina zatím třídílné série Fabian Risk, který před pár lety překročil čtyřicítku a zatím je v perfektní fyzické kondici (po pupku ani památka, dosud ani jediný šedivý vlas), z ne zcela zřejmých důvodů musel opustit místo detektiva u stockholmské kriminálky. Proč, to se vlastně úplně nedovíme a zdá se, že je to zatím nevynesená karta autora, s níž bude hrát v následujících dílech série. Už tak trochu obligátně má Risk, stejně jako většina jeho literárních kolegů, rodinné potíže, které autor také pouze naznačuje. A to přesto, že pro jednu dějovou linii jsou dosti podstatné. Risk se s celou rodinou stěhuje do rodného Helsingborgu. Ještě dřív, než se stane formálně součástí zdejšího policejního oddělení, začnou ve městě doslova vražedné orgie. Brzy je zřejmé, že se osobně týkají právě Fabiana a jeho dávných spolužáků. Proč? Je za tím opravdu pouze dlouho potlačovaná touha po pomstě? Nebo je to všechno docela jinak?
Už dlouho jsem při četbě kriminálního románu nezažila takové napětí a takovou touhu knihu dočíst, abych se dověděla, jak to všechno vlastně je. V každém okamžiku, kdy jsem se domnívala, že „už vím“, mne autor vyvedl z dalšího omylu. Ahnhem dokáže se čtenářem neustále zručně hrát hru na schovávanou. Jeho dvacetiletá zkušenost scénáristy (mimo jiné napsal i několika epizod seriálu Wallander) se v každém případě zúročuje. Neobtěžuje zbytečnými zdlouhavými nefunkčními popisy, nenatahuje nadměrně kapitoly, každou dějovou linku ukončí ve správném bodu, aby se k ní o několik kapitol dále vrátil. Umí čtenáři přiměřeně popsat prostředí i oběti, aniž by se babral v nechutných detailech, evidentně ví dost o technických detailech kriminální práce. Nebojí se naťuknout i rivalitu mezi policejními složkami sousedních zemí. Zná prostředí natolik, aby netápal a naopak, aby jím čtenáře zbytečně neobtěžoval. Osobně bych však přivítala, kdyby těch mrtvých bylo přece jen o něco méně a Fabian byl občas malinko racionálnější…
V prvním díle série Ahnhem nahodil i několik témat, která nejsou úplně dopracována, nicméně nikoli na úkor detektivního pátrání. Je pravděpodobné, že se čtenář více doví v následujících dílech série Risk. Ve Švédsku vyšly s velkým úspěchem pod názvy Devátý hrob a Osmnáct pod nulou.
Stefanu Percyvalu Ahnhemovi i Fabianu Riskovi dávám šanci. Uvidíme, jestli ji nepromarní.