Evropanka: Historky z Polesí.

recenze

Evropanka, kniha, ke které jsem si chvíli hledala cestu. Evropanka, kniha, kterou jsem několikrát musela odložit, protože to na mě bylo moc. Evropanka, kniha, která mě bolela, šokovala, ale také mi rozšířila obzory.

Marie, nemanželská dcera ukrajinské vdovy a českého vojenského zajatce, se narodila se roku 1919 na Ukrajině v regionu Polesí, kde žila až do 90. let, kdy se v rámci programu české vlády na pomoc ukrajinským Čechům dostala do Čech, a nechce, aby něco z tohoto poměrně obsáhlého období bylo zapomenuto. A proto svému vnukovi vypráví. Vypráví, vypráví a vypráví.

Od první věty se na vás doslova valí proud slov, myšlenek a událostí z Mariina života. Chvíli se věnuje sobě a své rodině, pak odbočí k sousedům, občas zalétne k úplně cizím lidem, jednou jsme po válce, pak zase před válkou a najednou jsme zase v úplně jiném roce. Opravdu máte pocit, jako byste s ní seděli v obýváku u kávy a ona vám líčí své vzpomínky tak, jak jí přijdou na mysl. Mariiným tempem se nesmíte nechat odradit, musíte si na něj zvyknout, protože to je žena, která vám má co říct.

Líčí svůj zdánlivě obyčejný život na pozadí ukrajinských historických milníků, které nejvíc ovlivňovaly právě tyto obyčejné Ukrajince - války, hladomor, komunismus, Černobyl, pád režimu, demostrace (současná válka zde zachycena není), Marie však nevzpomíná se zahořklostí, ale s určitým smířením a nadějí. Někdy se nad jejím vyprávěním pousmějete, jindy vám vyhrknou slzy a nejednou vás donutí zamyslet se.

Přiznám se, že než jsem si zvykla na Mariino vypravěčské tempo, musela jsem si knihu dávkovat (odložit ji nepřipadalo v úvahu, protože jsem chtěla vědět, co všechno ta chuděra zažila nebo čeho byla svědkem), ale pak se to nějak zlomilo a Mariininu monologu jsem přivykla.  Dávkovat jsem si ji však musela i nadále, protože některé scény byly tak silné a bolestivé, že jsem je musela sama v sobě zpracovat.

A Marie? I když se po svém přestěhování do Česka stala Evropankou, srdcem bude navždy Ukrajinkou.

Komentáře (0)