Duše našich mazlíčků: Vezměte jejich tlapky do dlaní...

recenze

Máme se od zvířat skutečně co učit. Jejich trpělivosti, klidu a moudrosti. A i když toho mnoho hlasově neřeknou, mnohem víc nám dávají – telepaticky. Instinktivně. Stejně jako jejich vzájemná komunikace je tichá a jednoznačná, tak i to, jak by možná chtěli mluvit s námi, je naléhavé a tiché. Ne každý tomu rozumí.

„Mnozí z nás ke zvířatům mluví moc rádi. Mnohem méně už jim však nasloucháme. Duchem s nimi nejsme. Neumíme zastavit vlastní vnitřní monolog a naladit se na příjem toho, co nám chtějí říct ona.
Nepotřebujeme žádnou zvláštní představivost, abychom se vcítili do kůže bytosti, která by se s někým chtěla podělit o dojmy, možná i něco důležitého sdělit, ale nemůže, protože ten druhý pořád něco mele…“

Hlavní témata knihy: Komunikace a smrt

Hlavní témata, která mne v knize oslovila, je právě komunikace se zvířaty, rozdílnost našich vnímání a spousta různých nedorozumění, hledání společného naciťování, a pak to ožehavé téma odchodu našich miláčků na věčnost. Autor se velmi zvláštně staví k eutanazii a vezmu-li v potaz, že to je obrázek americké společnosti, možná ano – možná tam je skutečně nadužívána, a proto jsem marně hledala pohnutky k opravdu předčasným chtěným úmrtím. Autor upozorňuje na to, že někdy takovým předčasným rozhodnutím bereme zvířeti důležitou životní lekci. Nemusíte s tímto buddhistickým pohledem souhlasit, ale jako jiný úhel pohledu je rozhodně zajímavý. A k zamyšlení.

A můžete se zvířaty komunikovat

Kniha mne také inspirovala k vlastnímu zkoumání a zaměření pozornosti na zvířata, se kterými sdílím domov. Autor tu také připomíná také výzkum, který nečtu poprvé a který mi nedá spát a snad mne jednoho dne donutí koupit si domů skrytou kameru. Zvířata přesně vědí, kdy se vrátíme domů a s předstihem čekají. Jeden čas jsem si dávala pozor na reakce na chybějící členy domácnosti, kteří se chystají přijít domů, oblíbené členy domácnosti dané kočky, ale nevypozorovala jsem víc než maximálně líné protažení se postavení se ke dveřím pár vteřin před příchodem, načež kočka díky nastolenému výrazu (natěšenému, nebo naopak ve stylu „to je dost že jdeš“) vypadala, jako by na místě už trávila hodiny. Ovšem je mi jasné, že to, co se děje ve zcela prázdné domácnosti, bude trošku jiné. A to vám třeba bude vrtat hlavou.

Síla intuice

A o tom se zmiňuje nejen David Michie. Kočky prý vycítí cosi jako úder energie ve chvíli, kdy se MY rozhodneme jít domů. Psy a jiná zvířata nevyjímaje. Vzpomínám si i na knihu Lindy Kohanov o koních, která tvrdila, že podobné vlny energie rozhodnutí z jiného tvora na dálku jsou schopny vnímat i koně a veškerá zvířata. Takto totiž funguje stádový nebo hejnový instinkt. Není to to, že zvířata vidí utíkat souseda, tak utíkají také, ale cítí obecnou vlnu rozhodnutí se pohnout jistým směrem. Všichni v jednu chvíli.

A TAK… Vezměte jejich tlapky do dlaní…

A stejně jako je na knížce, vezměte jejich tlapky někdy do dlaní a zadívejte se jim do očí. Co tam uvidíte? Co tam skutečně uvidíte? Tohle zvíře si vás možná vybralo, ale dost možná jste si ho vybrali vy a ono se jen dokonale sžilo se svým doživotním údělem, trávit život právě s vámi. Není to ta nejlepší výchozí pozice vděčnosti pro začátek lepší a důvěrnější komunikace se svým zvířátkem?
Nebo jen uvědomění si, kdo to skutečně vedle vás žije? Že to není JEN kočka, JEN pes, JEN křeček?

O autorovi: David Michie již řadu let seznamuje čtenáře uspěchaného západního světa s buddhismem, a to formou esejistickou a beletristickou. Jeho série Dalajlamova kočka sklidila celosvětový úspěch a i v České republice ihned vešla mezi bestsellery, další knihy jsou neméně zajímavé: Pes Jejího Veličenstva, Pospěš si a medituj, Buddhismus pro zaneprázdněné a Proč je bdělá pozornost lepší než čokoláda, ve kterých se věnuje přínosům meditace, bdělé pozornost a buddhistické filozofie v každodenním životě. Narodil se v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2018, www.synergiepublishing.com
Renata, kritiky.cz

Komentáře (0)