Drama jednoho muže

recenze

Jaroslav se ocitne na křižovatce, když opustí „teplou faru“ farnosti, ve které byl kaplanem, a kde nemusel nic moc dělat, a vrátí se do svého rodiště, do domu po prarodičích, kteří ho vychovali. Dům má rozlehlou zahradu, o kterou je potřeba se začít starat. A tak se Jaroslav od péče o duchovní potřeby lidí, která už ho spíše vyčerpávala, posouvá k fyzické práci na zahradě a k roznášení letáků nejbližších supermarketů, které mu zajistí skromný, ale spolehlivý příjem.

Najednou má zcela jiné starosti. Jeho přátelé se jaksi „vypařili“ jako pára nad hrncem. Pár lidí z farnosti ho sice přijede navštívit, ale když zjistí, že už dál nebude plnit v jejich životě úlohu kněze, zase odjedou a víckrát už se neobjeví. A tak Jaroslav zjišťuje, že nemá vlastně už nikoho kromě otce-alkoholika.

Pomalu a spíše neochotně navazuje kontakty s lidmi ve svém okolí, s lékařem z vedlejšího zdravotního střediska a s rodinou s malými dětmi, která bydlí ve vedlejším domě. Svoji farnost a velkou část svého dosavadního života Jaroslav opustil, protože cítil, že není autenticky sám sebou. Teď tedy nastává chvíle pro hledání toho, kým je.

To se Jaroslavovi podaří objevit, ale není to nic, na co by mohl být hrdý. A v té chvíli začíná skutečné drama, ve kterém – a to je asi jediné, co se odvážím z děje prozradit – hraje jednu z důležitých úloh sousedka, která vstoupí až do jeho kuchyně bez zaklepání a bez vyzvání.

Román je krátký a soustředí se zcela na drama Jaroslava, který je vypravěčem svého vlastního příběhu. Děj „odsýpá“ rychle a napínavě, jen na pár místech jsem měla pocit, že přichází nějaký zvláštní umělý předěl. Síla knihy je právě v soustředění se na drama hlavního hrdiny. A dům i zahrada, kam Jaroslav přichází a o které se začíná starat, jsou tu také jakýmsi zrcadlem toho, co se odehrává uvnitř něho:
Každý den se mi zdá jen horší. I když se počasí umoudřilo a babí léto je krásné, netěší mě vůbec nic. Snažím se udržet v nějakém pracovním režimu, ale zdá se mně, že je to už jenom těžší. Přinutím se na zahradě ořezat jabloně, i když mě to od začátku nebaví. Mám špatnou pilku, všude je bláto a voda, jindy bych se radoval, že půda aspoň trochu nasaje, ale teď je mi všechno jedno. Nejhorší ze všeho jsou víkendy, kdy nemám letáky. Vstávat od rána do prázdného domu, civět do stěn, chodit od ničeho k ničemu. Už potřetí tenhle týden jsem si musel vzít ráno lexaurin, jen abych to nějak přežil. Jsem z toho sice příšerně omámený, ale ta úzkost je tak zlá, že bych vůbec nezvládl fungovat. Doktor si pro buxusy pořád nejde a už nemám odvahu tam volat. Říkám si, že už o mě nestojí, spolu se sestrou si asi notují, jaký jsem deviant. Napadne mě, že bych mohl keříky nabídnout na prodej do nějakého zahradnictví, ale vím, že je to naivní. Neví, jak to bylo ošetřované, budou se bát, že jim tam zavleču nějakou nemoc. Ani prodej před brankou moc nejde, i když tam ceduli stavím každý den a ceny jsem dal úplně legrační. Jenže jestli si už lidi roznesli klepy, tak asi ani nemůžu nic čekat. Potom dostanu nápad, že na desku aspoň připíšu bio, na to se dneska hodně slyší. Zrovna když dřepím u cedule, projede kolem mě v autě Pavel. V zadním okýnku zahlídnu Lucku a Filipa, oba mi zběsile mávají. Raději ale dělám, že je nevidím. Už chci zajít do domu, když se na rohu ulice objeví listonoška. Nějakou intuicí okamžitě pochopím, že jde za mnou a že mi to nese. V té chvíle by se ve mně krve nedořezal. Zdálky vidím, že i ona mě zahlídla a mává na mě úředním dopisem. Zůstanu stát u branky, chci za ní jít, ale mám tak těžké nohy, že to nedokážu. Listonoška na mě dotčeně kouká, že jako nemůžu udělat těch pár kroků k ní, ale je mi to jedno.
„Tak zase rekomando na občanku,“ strká mi posměšně před oči obálku s adresou policie. Teprve teď se seberu a řeknu jí, že pro ni musím zajít. Chvíli mi trvá, než peněženku najdu, úplně jsem zapomněl, že jsem ji nechal v kapse u kalhot. Když se vracím, vidím, že pošťačka zkoumá mou ceduli. O jabka si ale neřekne. Podám jí kartičku, opíše si číslo, nechá mě podepsat jakýsi papír a bez pozdravu pokračuje pryč. Teprve až je za rohem, otevřu branku a vrátím se do zahrady. Nemám ani za mák odvahu psaní otevřít. Brodím se v polobotkách mokrou trávou, ze skloněných větví staré vrby se s křikem vznese několik rozmrzelých vrabců a nespokojeně poposednou o kus dál. Mezi stromy je zvláštní ticho, jen listy břečťanu se sem tam nepatrně pohnou. Jako by rostliny tušily, že osud zahrady závisí na osudu zahradníka.

Kniha mě zaujala obálkou i určitou tajemností – autorka ani nakladatelství moc neprozrazují o tom, o čem kniha je. A neprozradím to ani já. Moment překvapení je v této poměrně krátké „jednohubce“ dost důležitý. Tohle osobní drama nás může vést k přemýšlení – třeba nad tím, jak se sami díváme na druhé a často je příliš rychle odsuzujeme, nad tím, jak prožíváme své osobní krize, nad svými vztahy i nad tím, co by se dalo nazvat osobní vírou. Určitě stojí za to knihu vzít, přečíst a zamyslet se nad ní.

Kniha mě nezklamala celkově kvalitním zpracováním – od redakční práce a korektur přes grafickou úpravu a obálku až k celkovému vzhledu a dojmu. Vše slouží svému účelu, nic nepřečnívá ani na sebe příliš neupozorňuje. Takhle kvalitní úpravu bych přála více současným knihám. Díky autorce i nakladatelství za odvahu „naťuknout“ témata, která se v současné české beletrii příliš neobjevují.

Komentáře (0)