Modrá a zlatá

recenze

Soubor tří povídek Jana Čepa Ponocný, Zápisky Jiljího Klena a Zatopená ves pod názvem Modrá a zlatá. O srdci, zmítaném touhou po lásce a úzkostí před smrtí vyšel v pražském Melantrichu už v roce 1938. Je to skutečně lidské srdce, které zoufale touží po lásce a zároveň se podobně zoufale úzkostně bojí smrti, co způsobuje to modro-zlaté zbarvení životů hrdinů všech povídek, kteří ještě žijí ve světě, jehož rytmus jde ode žní ke žním, kdy vidíme zlatá pole a nad nimi modré nebe. Jan Čep nás tak zve do světa minulého století, ve kterém ale lidé řeší podobné problémy jako my a také touží po tom, aby jejich život byl naplněný.

Modrou barvou charakterizuje Jan Čep jednu z postav ve svých povídkách, starého zahradníka:
Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem.
Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já.

Zlatou barvou by se naopak dalo charakterizovat například kázání na svatodušní pouti otce Lea:
Ale najednou se začal halas tišit, nákaza napjatého mlčení se šířila z prvních řad k zadnějším hloučkům, ti, kteří chroupali cukroví, si zakrývali ústa dlaní nebo nenápadně vyplivovali poslední sousto do trávy, několikrát se ozvalo důtklivé ‚pst!‘ a konečně i kramář zpozoroval změnu a ohlédnuv se překvapeně, přestal třískat.
Páter Leo stál před nimi malý a ošumělý v své hnědé bundě, s věnečkem bílých vlasů nad vrásčitým obličejem, a pronášel své krátké palčivé věty úplně bez patosu, skoro bez kadence, ale jaksi celým tělem, ačkoli se ani nehnul, celým křehkým oživeným tělem. Slyšel jsem to v životě dvakrát nebo třikrát, takové kázání, při kterém není člověk vůbec vyrušován slovy, vůbec nemusí myslit na to, jak je to uděláno – každé slovo je skrz naskrz proniklé živinou, horoucností, vírou a láskou. Zdálo se, že se to ani nerozvíjí, kroužilo to ustavičně kolem jednoho místa, v kruzích užších a užších, až k tomu slovu poslednímu a jedinému, které se mělo zatřpytit jako krvavá rána uprostřed svaté dlaně, které mělo zaznít v srdci každého posluchače jako hlas starého přítele, jenž žil až dosud v našem domě pod cáry žebráka nebo sluhy.
Kazatel nedělal vlastně nic jiného, než že opakoval slova evangelia, bral je do ruky jedno po druhém a kladl je před každého zvlášť, a hle, ona tu najednou byla odjakživa, samozřejmá a nutná, v ohromující prostotě, tak jako všecky věci, které pro nás byly stvořeny a kterých se denně dotýkáme, nemohouce jich brát v pochybnost. „Zdali v nás nehořelo srdce naše…“
Někteří posluchači byli dojati – viděl jsem starého Zemana z Přívlak, jak se mu kutálejí slzy do vousů – a někteří zaraženi, rozpačiti, jako by byli přistiženi v nedbalkách, v nevhodné lehkomyslnosti. Tohle je neuvěřitelné. Že by se byli přece jenom mýlili? Ale potom – potom… Co potom?
Páter Leo už slezl s cihlového výstupku, pořád tak malý a tichý, a oblékal se v kapličce ke mši. Na trávníku bylo slyšet jenom šelest větru, nikdo se nehýbal z místa. Najednou jsem uviděl dva kroky od sebe Vojtěcha Marka a vedle něho děvče v klobouku, s bílým obličejem pod tmavou vlnou vlasů. Až dosud mi je zakrýval kmen lípy. Mladík měl sevřené rty a oči mu hořely.

Jan Čep nás ve svých povídkách zve do života běžných vesnických lidí, všímá si jich ale v situacích různě vypjatých – sleduje pohřby, vystěhování z domů i ze statků, ohlížení za uplynulým životem ve stáří a další vypjaté momenty v životě. Jsou to chvíle, kdy je srdce lidí mimořádně neklidné a odhalují se jeho pravé touhy a sklony.

Komentáře (0)