Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

recenze

Odtiene dúhy (2017) / NikolSeven
Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy
Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Dominika Elizabeth Hladíková je mladá začínající slovenská spisovatelka, která minulý rok vydala svou druhou knihu – Odtiene dúhy. Miluje psaní převážně poezie, ale také prózy a čtení knih. Na svém blogu sdílí různé články o všemožných tématech, které se často týkají jejího života.
Kniha Odtiene dúhy je jakousi zpovědí. Alespoň na mě to tak působí. Vykládá o svém dětství a dospívání, které prožila v depresích, neštěstí a se zlomeným srdcem. Kromě těch negativních vzpomínek se ale také čtenář dozví o jejích začátcích ve světě blogu.
Abych byla upřímná, kniha ve mně vyvolala spoustu emocí. A to se mi už hodně dlouho nestalo. U prvních několika kapitol jsem nevěřila svým očím, jelikož mi přišlo, že čtu vlastní příběh sepsaný někým cizím. První nešťastná láska, ze které se nemůžete dostat, oční hendikep, posměch ve škole, přílišná empatie vůči druhým – Dominice jsem v této chvíli opravdu rozuměla, měla jsem to stejné. Kromě velkých empatií to ve mně tudíž vyvolalo i smutek, vzpomínky na vlastní minulost.
Pak jsem se pomalu ale jistě pročetla až k těm vskutku depresivním kapitolám. V té chvíli se mi několikrát stalo, že jsem knihu prostě odhodila na druhý konec postele a nechtěla ji dočíst. Nikdy mi nijak extrémně nevadily popisy krve, sebepoškozování a podobného, tady jsem to ale psychicky nezvládala. Asi to bylo především proto, že jsem si na druhém konci řádků nepředstavovala fiktivní osobu, ale skutečného člověka, který si tím vším prošel. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří se sebepoškozovali či se pokoušeli o sebevraždu (a dokonce třikrát nebo čtyřikrát?). Upřímně mi z těchto částí bylo hodně špatně, cítila jsem jakési znechucení. Sama sobě bych nedokázala nikdy ublížit, na to mám jakýsi pud sebezáchovy. Na druhou stranu takové lidi ale nejde úplně odsuzovat, hledají jen pomoc (tímto je ale zase nechci bránit). Shrnuto a podtrženo – z částí, kde Dominika popisuje, jak se řezala, jak se pokoušela několikrát o sebevraždu, mi bylo skutečně špatně, naskakovala mi husina a měla jsem z toho mírně špatnou náladu a nepříjemný pocit.
Co se mi na knize hodně líbilo, byly mezikapitoly, které byly psány z pohledu autorčiny maminky. Bylo skutečně zajímavé číst některé kapitoly i z pohledu rodiče. Knize to dodalo více šťávy.
Kdybych měla celou knihu nějak zhodnotit, určitě řeknu, že to není čtení k relaxaci. Ale mohlo by pomoct lidem, kteří si podobným obdobím prošli, či dokonce procházejí. Něco to ve vás asi zanechá. Pro čtenáře, který autorku nezná a nečte její blog, to bude další „kniha o ničem“. Jak asi sami dobře, nejsem zrovna fanynka autobiografie mladých lidí. Tohle mě ale zaujalo, dala jsem tomu šanci. A zanechalo to ve mně něco – není to lítost, spíš smutek, ale i kapka motivace, protože Dominika bojuje, přijala svou minulost a jde dál. A to by měl každý z nás.

Komentáře (0)

kniha Odtiene dúhy recenze