Dobro a zlo 21. století

recenze

Populární katolický kněz, biolog a skaut Marek Orko Vácha vydal už úctyhodných 31 knih. Ze začátku jsem jeho knihy doslova "hltala". Byly pro mě oázou jednak srozumitelného svědectví o křesťanském způsobu života v dnešní době se všemi jeho radostmi, starostmi, problémy i mnohými otázkami, jednak přístupu člověka vzdělaného, který si zajímavě všímá života kolem sebe a klade si zajímavé otázky. Jak ale šel čas a knih Marka Váchy přibývalo, začalo mi připadat, že se v nich občas opakuje, nebo jen rozvíjí myšlenky už jinde vyřčené, nebo naopak je zase až příliš osobní a svěřuje se s věcmi a problémy, které by se více hodily do rozhovoru nejbližších přátel. Některé z jeho novějších knih mi tedy stále leží na poličce a čekají na přečtení.

Přesto jsem sáhla po jeho knize rozhovorů s Klárou Mandausovou Dobro a zlo 21. století. Knihu jsem totiž dostala od Ježíška i s doporučením, že tentokrát jde o dobré počtení.

Rozhovor mi přišel živější než poslední knihy Marka Orka Váchy, které už upadaly do opakování či nového rozvíjení podobných myšlenek (byť stále zajímavých a aktuálních) různými způsoby. Klára Mandausová směřuje otázky k aktuálním tématům, kterými se Marek Vácha zabývá: k lékařské etice, k morálce v dnešní době obecně i k roli křesťanů v životě současném i nedávno minulém.

Takto se Marek Vácha vyjádřil k tomu, jak nejnovější poznatky v oblasti lidského genomu ovlivňují povědomí o lidské vině:
V časopise Nature pak britský genetik Steve Jones velmi vtipně argumentoval: Pokud budeme zločincům snižovat tresty kvůli mutacím v genech, tak mnozí z nás jsou nositelé jedné dost zhoubné mutace, která způsobuje, že tihle nešťastníci mají pravděpodobnost, že skončí šestnáctkrát častěji ve vězení než lidé, co ji nemají, a nositelé mutace jsou odpovědni za devět vražd z deseti. Název mutace je samozřejmě chromozom ypsilon. To je ten chromozom, co jej mají muži a nikoli ženy. Opravdu, muži jsou šestnáctkrát častěji ve vězení než ženy a devět vražd z deseti spáchají muži. Ale mě se před narozením nikdo předběžně netázal! Byl jsem sem na Zemi vržen jako muž, a pokud jsem nyní agresivní, násilnický a soupeřivý, tak přece za to nemohu, to ty moje geny. Děláte právě rozhovor s tímto agresivním násilníkem, který při hádkách za sebe neručí. Moje vina to ovšem není.
V našem dokonalém světě nesneseme být viníky.
Ano, na jedné straně se snažíme prostor svobody roztáhnout víc a víc a vyhlašujeme stále nová lidská práva a zájmy kdekoho v Evropě umíme hladce a beze švů proměnit na nezadatelná lidská práva, a na straně druhé, když se věci nedaří, nikdy to v našem společenstvu obětí není naše vina.
Ano, společenstvím obětí a dětí jsme. Už Jung, který zemřel v roce 1961, si ve své době hodně sarkasticky posteskl, že se z dnešního dítěte nikdy nemůže stát dospělý, protože toho dospělého nikdy v životě neuvidí. Dětem se rodí děti a ve škole je učí zase děti. Je to hodně ostré, ale kus pravdy v tom je.

Jak od sebe dnes, v 21. století, můžeme rozeznat dobro a zlo?
Ještě jeden rozdíl chci zdůraznit, banální jen na první pohled, a přijdete na to, až budete mnoho let a pravidelně zpovídat: Zlo bere samo sebe velmi vážně. Diktátoři nejsou vtipní, nemají smysl pro sebeironii, mají svoje velké myšlenky, pro které neváhají nechat zemřít miliony lidí. To naopak dobro je jiskřivé, kreativní, roztančené, citlivé. Jakmile je jakékoli náboženství schopné sebeironie a má schopnost si dělat legraci samo ze sebe, je vyhráno. Židovství je v tomto směru na špici, kolik jen anekdot si utahuje z různých náboženských situací, předpisů i z Hospodina samotného. Vymýšlet si vtipy na svého Boha je známkou určité náboženské vyspělosti. Aniž bych byl adresný, různá jiná náboženství se berou smrtelně vážně, a běda, když někdo nakreslí karikaturu, to je pak jedinou možnou odpovědí vystřílet redakci časopisu.

A jak to, co prožil, ovlivnilo jeho víru?
Na Antarktidě jsem se naučil, Bohu díky za to, přestat radit Bohu, co má dělat. Neprosím o to, aby se nějaká věc stala, nebo nestala. Prosím, ať jsme svatí. Ať věci nějak dopadnou, ať do toho Bůh vstoupí. Neradím, i když si myslím, že bych Pánu Bohu poradil dobře. (smích) Už to zkrátka nedělám. Řešení je vždy jiné a není z tohoto světa. Jan od Kříže to krásně říká: Když na svatbě došlo víno v Káni Galilejské, modlitba by byla, Pane Ježíši, máš tady dvanáct apoštolů, tak si ho někde vypůjčí nebo koupí, ale Maria řekne jen nemají vína. Nedává rady, co by se mělo stát. Nakonec přijde zázrak, který nebude z tohoto světa. Řešení, které by člověk nevymyslel. Kartuziáni říkají se svým obvyklým humorem, že k nim jezdí lidé, kteří se touží setkat s Bohem. Ale potkají se s bytostí, kterou by nečekali, ale to setkání nebývá obzvláště příjemné. Potkají se sebou samým. Podobá se to situaci, kdy člověk žije v temné místnosti a není zrovna expert na pořádek. Když přijde do kláštera, je to jako by někdo v tom tmavém pokoji rozsvítil.

Rozhovor Kláry Mandausové s Markem Váchou je živý, stručný a dobře strukturovaný. Přináší novinky z oborů lékařství a molekulární biologie i zamyšlení nad důsledky nejnovějších objevů a směřování v těchto oborech. A v neposlední řadě také pohled Marka Váchy na svět kolem sebe i na to, jak se v něm projevuje dobro a zlo.

Komentáře (0)