Děti Raumy aneb nesplacené hříchy předků dopadají na jejich potomky

recenze Děti Raumy (2019)

Děti Raumy aneb nesplacené hříchy předků dopadají na jejich potomky
Samotných upírských příběhů v literárním světě je, řekl bych, v dnešní době více než dost. Ať už vzpomeneme z těch nejvýznamnějších nesmrtelného Drákulu Brama Stokera, Interview s upírem Anne Rice, či dokonce proklínanou i vyzdvihovanou Ságu Stmívání Stephenie Meyer, která způsobila jistou renesanci upírského žánru pro mladé čtenáře. Na této vlně, jak už to bývá, se následně svezlo mnoho dalších autorů, ať už s většími, či menšími kvalitami.

Děti Raumy pro mne samotného tvoří takový, ze začátku nebroušený Český granát, jenž je postupem četby a ponořování do hloubky děje, klenotníkem opracováván do krásného originálního zářícího kamene, až se změní v kobaltově modrý plazmant.

Autorce samotné se povedlo něco, co už, alespoň co já vím, dlouho nikomu ne, a to vytvořit celou a kompaktně fungující originální upírskou mytologii a šla dokonce ještě dál, když svou novou rasu i pojmenovala, aby nemusela používat to dnes již fádní označení „Upír“.

Její Violeti jsou prostě jiní. Neplatí na ně česnek ani kříže, samotné světlo jim je pouze nepříjemné, než by jim vyloženě škodilo, natož aby je přímo usmrcovalo. Jediná věc, kterou mají společnou se všemi upírskými je jejich žízeň po lidské krvi, ale své navzájem, čímž získávají schopnosti, a nejen je, svých protivníků. Něco jako „primitivní“ kanibalské kmeny, které věřili, že pozřením masa nepřítele do nich přejde síla a duše jejich nepřátel.

Není toho moc, co by mohlo Violetům uškodit, z lidské stany prakticky nic, to však nechám nevyřčeno, abych nedával zbytečné spoilery.

Další věc, která mne velice zaujala, byla absence vyloženě negativní postavy, toho pomyslného padoucha. Pochopitelně je zde obsažen prvek pomsty a jejího vykonavatele, vinoucí se celým příběhem, ač by se mohlo zdát dost krutým a nespravedlivým, neboť je jako nesplacený přenesen i na nic netušící potomky. Je to dáno staletími utrpení, která jen zesílila její motivaci získat magický předmět Violetů za každou cenu. Velikášský prvek psychózy o ovládnutí celého světa je už jen důsledek nevyzrálosti jejího vykonavatele.

Pomyslný kruh se uzavírá až na samotném závěru, jen tak, aby nechal prostor pro pokračování příběhu, na které se už teď velice těším. Kdo ví, kdy bude. Mezitím si prohloubím vzdělání o další autorčiny knihy Ti nepohřbení, kterou právě čtu, a je pravda, že se obě knihy dají číst v opačném pořadí a Richardovy živé hračky, kterou se mi také podařilo ještě sehnat.

Shrnul bych to nejspíš slovy, že se mi do rukou dostalo dílo velmi kvalitní a velké na náš malý český rybníček. A jsem rád, že i takové knihy zde vznikají, i když si své čtenáře v hromadách komerčního braku hledají obtížněji, přesto je nacházejí a samotné jejich nalezení je o to významnější, jak už pro čtenáře, tak pro samotné autory.

Na závěr bych připojil skromně svou vlastní báseň, jejíž napsání inspirovala právě kniha Děti Raumy a věnuji ji její autorce Kristině Haidingerové ještě se vzkazem: „Opovaž se nenapsat pokračování! Protože když už jsi tento temný svět Violetů stvořila a vtáhla nás do něj, zasloužíme si znát pokračování příběhu“.



Děti Raumy (Kristince Haidingerové)

Prastará příkoří, hříchy předků, se předávají na potomky
jako symbol pochybení minulých členů rodových linií.
Ti poté trpí a vlastně ani neví, čemu za ty "dary" vděčí.
Nekonečny koloběh ublížení, příkoří, nesmrtelných potupení.

Jde o to přetrhnout, přerušit muka, bolest jen zbytečnou,
nebýt už loutkou, ve starých vyšumělých tragédiích.
Začít s novým nepopsaným listem a moci ho zaplnit sám.
Dost bylo věru všeho! Rekviemů, panychid, litanií.

Přerušuji tímto všechny hříchy zděděné prostřednictvím rodové karmy.
Stávám se, již jsem svobodným, čistým. Bez cizích chyb.
Jen s těmi vlastními, jež jsem si sám usoukal
a sám si je urovnám, vyřeším. Už bylo hůř, už je jen líp.

autor: Piperman · 10. června v 14:28 · přečteno 93x

Komentáře (0)

kniha Děti Raumy recenze