Dědina

recenze

Dědina (2018) / Addelka
Dědina
Kniha o 250 stranách a pěti (nebo šesti nepočítala jsem to) příbězích, které na sebe nenavazují. Spojuje je prostředí vesnice, ve kterém se všechny do jednoho odehrávají. Jednou vypráví muž ve středních letech, a v jiném příběhu je to starší babička. Každého z nich něco trápí a každý řeší svůj problém po svém a někteří ho neřeší vůbec a čekají až ho za něj vyřeší jiní. Petra Dvořáková se snažila vystihnout to naše hezké české vesnické prostředí očima lidí, kteří tam celý život žijí. Celá kniha je psaná/mluvená v nářečí a klobouk dolů za to. Poslouchala jsem jako audioknihu a v mluvené podobě nebylo nářečí vůbec rušivé, ba naopak to do příběhů a životů hezky zapadalo.

Audioknižní zpracování je absolutním vítězem Audioknihy roku 2019 a také vítězem v kategorii "vícehlasá četba" a já ke zpracování audioknihy opravdu nemám co vytknout. Interpretovat těžké nářečí s takovou lehkostí se jen tak nevidí, tedy vlastně neslyší.

Já knihu hodnotím jako audioknižní skvost a každý, kdo si vychutnává práci s hlasem by si Dědinu měl poslechnout, hlavně kvůli zpracování. Co se týče příběhu, nebo smyslu téhle knihy, už tak nadšená nejsem. Faktem, že to není jeden "velký" příběh, ale x menších příběhů, které na sebe nenavazují, mě autorka připravila o šanci si s nějakou postavou vytvořit pouto a prožít příběh s ní/ním. Jak už jsem zmiňovala, tak provazujícím prvkem mezi příběhy bylo prostředí vesnice a taky neustálá nespokojenost se vším a všemi. V celé knize jsem nenašla jedinou postavu, která by byla spokojená se svým životem. Za všech okolností, bylo něco nebo někdo špatně. Vím, že stěžování si na všechno je česká specialita, ale chcete věnovat osm hodin svého času knize, která je od začátku do konce "stěžování si" a "neaktivity to jakkoliv změnit". Jsem děvče z města, o životě na vesnici z praktického hlediska nevím nic, ale nechce se mi věřit, že tam není nikdo spokojený, že všichni jen brblají.

Komentáře (0)

kniha Dědina recenze