Dědictví krve aneb jak hrdinové prohrávají.

recenze

Dědictví krve (2021) / Spuffy
Dědictví krve aneb jak hrdinové prohrávají.
Po této knize jsem pokukovala už v angličtině, ale nakonec se rozhodla počkat si na její překlad. Už samotná anotace mě lákala a když k tomu přičtete tu nádhernou obálku, nešlo odolat. Příběh se odehrává v zemi, jenž je smyšlená, ale podobnost můžete přičíst asi Rusku. Najdete zde i velké množství cizích slovíček, což pro mě v tomto případě trochu dělalo problém. Například oproti Holubici a hadovi. Kdybych mohla rozdělit knihu, tak něco okolo první poloviny mě naprosto uchvátila svým prostředím i akcí. A to nemluvím o dialozích mezi hlavními postavami, jenž mě neskutečně bavili. Neměly to však rozhodně lehké, za každým krokem dopředu museli udělat ještě jeden vzad. Jednoduše nic nedostali zadarmo. Což mi přišlo originální asi tak do té poloviny knihy, pak už jsem si připadal jako na kolotoči a trochu mě to začalo nudit. Nakonec se vše zlomilo až někdy před samotným závěrem, kdy začalo jít do tuhého a napětí se stupňovalo při každé stránce. Tudíž začátek a závěr za mě opravdu můžu pochválit. Byla to jízda. Občas mi však neseděli pasáže, kdy nám autorka ukazuje minulost postav. I když jsem se ráda o nich něco dozvěděla, nějak mi neseděl moment v ději, kdy se do toho pouští. Od začátku na to jen několikrát krátce poukazuje. A v době, kdy jsem se těšila, co se bude dít dál, vstoupila do cesty ukázka z minulosti. Pro mě to byla trochu brzda celkového příběhu. (Pocit podobnosti prostředí nebo občasné vlastnosti postav bych přisoudila asi Šesti vranám od Leigh Bardugo.) Pokud hledáte temnou fantasy, kde rozhodně hlavní hrdinové nevyhrávají bitvy. Pouze se je snaží přežít. Plnou zajímavé a originální magie a nejste typem co má problémy s úmrtností postav v příběhu nebo cizími slovy. Toto by se vám rozhodně mohlo líbit.

Komentáře (0)

kniha Dědictví krve recenze