Dědička ohně

recenze

Calaena byla poslána do Wendlynu, aby zde zabila další nepřátele krále. Po týdnech, kdy je ve Wendlynu pro ni přichází neznámý muž a vede ji s sebou. Calaena poznává, že muž je víla. Jmenuje se Jeřáb a je to princ - princ zotročený královně Maeve, ke které Calaenu vede. Nebo mám říct Aelin? Aelin - to je totiž pravá totožnost Calaeny, princezna Terrasenu, o které si všichni mysleli, že je už deset let mrtvá. Maeve je její teta, před kterou ji její zemřelí rodiče chránili. Calaena s Maeve usmlouvá, že když bude s Jeřábem trénovat svou vílí proměnu a magické schopnosti, bude poslána do Maevina sídla do Doranelle, kde jí Maeve zodpoví všechny otázky týkající se Znamení Sudby. Calaena usilovně trénuje pod Jeřábovým vedením, který se z nelítostného člověka pomalu stává Calaeniným přítelem. Kromě toho Wendlyn začíná ohrožovat hrozba poslaná adarlanským králem, která zabíjí poloviční víly a možná chystá i něco dalšího. V Adarlanu se objevuje Aedin - bratranec princezny Aelin a začíná spolupracovat s kapitánem Chaolem, který mu poví pravdu o Calaeně. Dozví se to i princ Dorian a všichni mají jediný cíl - zastavit a zničit hrůzy, které provádí adarlanský král a bojovat proti němu po Aeline/Calaenině boku.

Tedy, musím říct, že sepsat, co vše se v této knize stalo bylo nad mé síly. A stejně si nejsem jistá, že jsem správně popsala události knihy, protože mi to přijde nemožné. V Dědičce ohně se dostáváme pryč z Adarlanu, ale zároveň v Adarlanu zůstáváme. Tedy, Calaena je ve Wendlynu, kde se děje asi nejvíc akce z knihy, ale my se díky Chaolovi, Dorianovi a novým postavám dostáváme i k dění v Adarlanu. A tam nás čeká taky zajímavý průběh událostí.

Calaena nebo Aelin, jak chcete, se (jak už je tradicí ) v tomto dílu opět trochu změní. Na konci knihy má opět trochu jiný pohled na věci a na některé lidi, než na začátku. Začne se snažit o ovládání svých magických schopností ohně, což mě hrozně bavilo číst, ačkoliv jsem se chvílemi obávala o Calaenin život.
S jejími schopnostmi jí pomáhá nová postava - princ Jeřáb. Stejně jako Calaena, i on je víla. Ze začátku mi vůbec nebyl sympatický, dobrou čtvrtinu knihy jsem ho fakt neměla ráda. Ale pak.. se jeho chování vůči Calaeně začalo měnit, Jeřáb začal projevovat víc emocí a na konci knihy jsem ho doslova milovala. A vztah Calaeny a Jeřába je sám o sobě dost zvláštní - nechci nic vyzradit, ale už jsem si chvílemi říkala, že by Sarah J. Maas Calaeně přidala další objekt lásky a ono nejdřív nic, potom jsem si nebyla jistá a vlastně pořád si jistá nejsem, ač si myslím, že určitou představu o tom, jak to mezi nimi bude, už mám.

A co se dělo v Adarlanu? Nic zvláštního, jen příjezd generála Aedina, který tajně spolupracuje s povstalci, ke kterým se přidá i Chaol, zatímco Dorian se tiše připravuje k tomu, že rozhodně nebude poslušným synáčkem svého otce, ale to je tady přece normální. Nicméně v Adarlanu nás čekaly dvě nové větší postavy - Aedin, bratranec pricezny Aelin, o které mu Chaol poví, že žije a on toužebně čeká na její návratm, zatímco spolupracuje s povstalci a léčitelka Sorscha. Aedina jsem měla fakt ráda, příště by moh m ít ještě více prostoru. A upřímně doufám, že se bude moct znovu setkat se svou ztracenou a nově nalezenou sestřenicí. A Sorschu jsme nevědmoky poznali už v minulém dílu, kdy léčila zranění Calaeny, Doriana a Chaola. V tomto dílu se začne sbližovat s princem Dorianem, což mi trhalo srdce, protože pořád (ano, pořád) fandím Dorlaeně, ačkoliv už tomu moc nevěřím. Nicméně stejně jsem si Sorschu nedokázala úplně oblíbit, pořád se mi na ní něco nezdálo.

A poslední postava, která stojí za zmínku, je Manon. Manon je čarodějnice z klanu Černozobých, která nás v knize přenese do dalšího prostředí. Čarodějnice z klanu Černozobých, Modrokrevných a Žlutohnátek mají totiž společný úkol. Každá si zvolí jednoho wywerna, zkrotí jej, naučí se s ním létat a budou bojovat proti nepřátelům krále. Odměnou za to jim bude svoboda. Manon jsem nejdřív ráda neměla, ale po tom, co si zvolila svého wywerna a jak na něj pohlížela, se můj názor na ni pomalu začal měnit. Na konci knihy už bych mohla říct, že jsem ji měla celkem ráda.

Jedno se S. J. Maas musí nechat - ona prostě umí psát závěry knih. Protože ti, co knihu přečetli, mi jistě dají za pravdu, že to co se stalo na konci, prostě bylo něco. Celou dobu v knize, zejména ve Wendlynu bylo spoustu akce, ale událostem na konci se snad nic nevyrovná. Nemůžu ani vyjádřit své pocity, protože se bojím, že už tím bych něco vyzradila, ale tohle byla prostě bomba. A já nutně potřebuju další díl, který naštěstí v češtině vyjde zanedlouho.

Komentáře (0)