David Lagercrantz Dívka, která musí zemřít

recenze

Dívka, která musí zemřít (2019) / HaHa11
David Lagercrantz Dívka, která musí zemřít
Ke čtenářům se dostal šestý, a prý definitivně závěrečný díl Milénia. Před dvěma lety, kdy jsem tak dehonestovala Pětku (Muž, který hledal svůj stín), jsem si dovolila apelovat na autora, aby hrdiny už dále nehnal do dalších (předem vyhraných) soubojů. A teď si naopak dovolím povzdechnutí, jestli to vlastně není škoda, že se opona definitivně uzavřela …
Dívka, která musí zemřít totiž dokazuje, že David Lagercrantz jistým a neoddiskutovatelným potenciálem psát čtivě, zajímavě, smysluplně, poutavě atd atd disponuje. Ba dokonce jsem rozhodnuta veřejně prohlásit, že tento díl se nejvíce blíží duchu prvních tří knih, jejichž autorem byl Stieg Larsson. Na slově se blíží ovšem trvám a pokusím se objasnit proč.
Vzpomínáte si na úžasný prolog prvního dílu?
„Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovaný květinou nyní oslavil osmdesáté druhé narozeniny ….“
Starý pán, jenž ke svým narozeninám už několik desetiletí dostává vylisované zarámované květiny. Zásilky chodí z různých koutů světa a stopy nikam nevedou.
Poetické, tajuplné a děsivé zároveň, a také čtenářsky atraktivní – kdo by odolal začíst se do následujících stránek, aby se o záhadném odesilateli a jeho pohnutkách dozvěděl více?!
Úvodní stránky dílu šestého nejsou sice ani trochu poetické, ale pozornost upoutají – v jednom ze stockholmských parků je nalezena mrtvola žebráka – bezdomovce. Exoticky vyhlížející muž údajně zemřel bez cizího zavinění. Jeho chování v posledních dnech však vzbudilo pozornost, navíc má u sebe telefonní číslo švédského novináře č. 1 – Mikaela Blomkvista. V této fázi autor nechává do děje vstoupit několik nových postav – představí je čtenáři, poodhalí jejich soukromí, přizve je k akci, případně naznačí možnou dějovou linii. Podobně si kdysi počínal S. Larsson – nikdy jste nevěděli, kdo je klíčovým hráčem a kdo vatou, co zůstane zajímavou epizodou a z čeho vzejdou události příští (nelze nezmínit Lisbethino působení tenkrát na Grenadě v úvodu druhého dílu – celou Dvojku i Trojku jsem čekala a doufala, že z toho něco bude …).
Liz se ke kauze nyní už podezřelého úmrtí neznámého muže dostává poměrně oklikou. A to doslova – jejím aktuálním stanovištěm je totiž Moskva, kam se vydává definitivně si vyřídit účty se svou sestrou dvojčetem Kamilou – Kirou. Trochu pocestuje (za zmínku stojí i její krátká zastávka v Praze), trochu pořeší svůj soukromý život, trochu dost pouští hrůzu na nepřátele dávné i ty nejnovější. Salanderová se v podání Davida Lagercrantze asi nejvíce vzdaluje původnímu Larssonovu pojetí. Bohužel často z ní zůstává pouhá karikatura té divné holky, jejíž dětství by si nikdo nepřál zažít. Tahle Liz své protivníky bez milosti střílí, opakovaně přijíždí na motorce do jámy lvové, aby pokosila mnohonásobnou a zbraněmi neskonale lépe vybavenou přesilu a zachránila osoby blízké. Když dříve násilníkovi vytetovala na hruď pravdivá slova o jeho povaze, čtenář se přes všechnu vážnost situace dokázal pousmát; teď Liz „odměňuje“ muže za fyzické týrání manželky mnohem drsněji – a čtenář (nebo aspoň já) už jí najednou tolik nefandí. Vedle nadpřirozených schopností fyzických pochopitelně dostane Lisbeth příležitost excelovat i v mnoha dalších oblastech – do kapsy strčí celou ruskou mafii, po několikaměsíčním studiu dokáže na úrovni komunikovat s mezinárodně uznávanými odborníky v oblasti genetiky (a úkolovat je). Uzavřu to – Liz je pro mě největší zklamání; chybí mi drzá chytrá holka, která má normální lidskou slabost pro sukničkáře Blomkvista. Téhle terminátorce jsem nevěřila.
Podobně jako v původním Miléniu se i v tomto příběhu mezi podezřelými ocitají nejvyšší politické kruhy, svoji hru rozehrají dvojí agenti a Mikael si prožije další očekávanou lovestory (trochu klišé, ale skřípání není tak nesnesitelné). Ostatně na závěrečných desítkách stránek na něj nečeká zrovna procházka růžovým sadem … Netuším, co s Blomkvistem zamýšlel jeho duchovní otec, ale konečná role notně unaveného, tápajícího a hledajícího muže středního věku nebyla vůbec špatná. Do krámu se autorovi v posledním dílu příliš nehodily mnohé známé postavy. V nemilosti se ocitla třeba Mikaelova dlouholetá spolupracovnice, přítelkyně a příležitostná milenka Erika. Občas zvedla telefon a čtenář se o ní dozvěděl pouze to, že se rozvádí. Podobně skoupý byl i k dalším – poznámka k překladatelce (poslední díl přeložila Karolína Kloučková) – komisař Bublansky byl svými spolupracovníky v předchozích dílech (překlad Azita Haidarová) přezdíván Bublina nikoliv Bubla!
A teď ta největší pochvala. Zakomponovat do děje tragédii, ke které došlo před časem kdesi v mrazivé osmitisícikilometrové výšce, byl tah správným směrem. Extrémní podmínky, občasné morbidní detaily, vyhrocené vztahy, osudová rozhodnutí – a čtenářova fantazie běží naplno. Pravda, napětí se nakonec začalo trochu vytrácet, ale pořád to byl příběh nosný.
Na poslední stránce knihy nechal autor Lisbeth Salanderovou udělat poslední tečku. Prý přišel čas na něco nového. Dle některých zdrojů měl Stieg Larsson v úmyslu napsat Milénia dílů deset; teď už se bohužel můžeme jenom dohadovat, kam by protagonisté pod jeho vedením došli, případně i zauvažovat nad tím, zda by byl schopen udržet původní neobyčejně vysokou úroveň. David Lagercrantz si poděkování zaslouží – „osiřelým“ čtenářům umožnil prožít s hrdiny Milénia další chvíle. A znovu dodávám – nakonec to nebyl tak špatně strávený čas.

Komentáře (1)

kniha Dívka, která musí zemřít recenze

Kaik
20.11.2019

Děkuji za shrnutí! Chápu, že navazovat na Larssona je těžké, ale po dvou nástavbách už však potřetí Davidu Lagercrantzovi šanci nedám a tento díl si nepřečtu. Škoda Lisbeth.