Čtyři labutě

recenze

„Proboha, nic mi není. To je jen to portské.“
„Nikdy jsem neslyšel o žádné ženě, která by vypila tolik portského, že by jí až teklo z očí.“

Čím jiným začít po dlouhé odmlce číst než Poldarkem? Na Čtyři labutě jsem se těšila jak malá. Jsem snad poslední v republice, kdo ještě neviděl třetí sérii oblíbeného seriálu Poldark. Myslím, že už je venku i čtvrtá. Ale já prostě nemohla koukat na seriál, když nemám načteny knihy. Tvůrci totiž do každé série použijí dva díly knihy. Takže stálo mé dlouhé čekaní za to?

Rozhodně ano! Zatmění (recenze zde) končilo otevřeně na všech frontách a zanechalo mě v rozervaném stavu mysli. Ovšem oproti pětce, jež nám po delší autorově pomlce zdlouhavě představovala nové postavy a příběhy a rozjížděla se až na konci, navazujeme v ději přesně tam, kde jsme minule skončili. A já jsem tak do děje přímo hupsla, jako by od posledního dílu neuplynulo několik dlouhých měsíců. Ani jsem se nenadála a takřka sto stran bylo za mnou.

Ve druhé půli však tempo lehce uvadalo a já už chápu, proč se tvůrci seriálu rozhodli spojit vždy dvě knihy. Nicméně na všechny otázky stále nemám odpovědi a nutně budu potřebovat sedmý díl! Ještě sice ani nevím, jak bude vypadat nebo se jmenovat, ale v knihovničce už má hozenou rezervačku.

„Už nic neříkej,“ umlčel ji a políbil ji na čelo, pak na ústa. „Jenom se za nás oba rychle pomodlím. Potom mi zase musíš být ženou. Bude to rychlé.“

Vždycky jsem zbožňovala Demelzu… ovšem nad některými rozhodnutími mi zůstává rozum stát. Ross mě dost překvapil svojí pasivitou a nějak jsem se s ním nedokázala ztotožnit. Ossie je osina v zadku a jeho nabubřelé uvažování je mistrovsky popsáno. Elizabeth překvapila a Morwenna se vyloupla a musím přiznat, že se stává mou velmi oblíbenou postavou. Ovšem s některými jejími výroky mi běhala po zádech husí kůže. Jakože fakt. Caroline i přes prožitá úskalí zachovává vtipného a nezlomného ducha a rozviřuje stojaté vody anglické smetánky, lépe řečeno prkenných gentlemanů. Sam a Drake mě začali bavit mnohem více než v předchozím díle. Rowella… tichá voda břehy mele, ale to si přečtěte sami.

Knize musím vytknout dlouhé, nekonečné pasáže o politice a volbách. Vše má svůj smysl, který je odkryt na konci, a je to fakt napínák, věřte mi, ale abych četla kilometry stránek o dvě stě let staré historii cornwallské a anglické politické scény… To bych mohla oželet. Nechápejte mě ovšem špatně. Byla jsem unavená, fakticky jsem takzvaně ryla hubou v zemi v šestinedělí se starším dítětem a zánětem prsu, ale kniha si dokázala udržet mou pozornost. A já jsem se okrádala o minuty spánku – ano, tak jsem byla blbá – abych mohla číst. A Winston Graham nastudoval soudobou politickou situaci vskutku pečlivě – stejně jako v prvních dílech problémy horníků. Právě díky němu jsem si také dala konání mladého generála Napoleona do historického kontextu.

Sérii Poldark miluju a její přečtení vřele doporučuji. Seriál je taky krásně zpracovaný – ovšem nebyl by nikde bez skvělé knižní předlohy. Člověku se mnohokrát nestane, že by byl přilepený na stránkách čtvrtého či šestého dílu. To dokážou opravdu jen výjimečná díla.

Pokud vám nedává má recenze smysl, vězte, že to není vaše chyba. Přiznávám, že díky spánkovému deficitu mám problémy najít určitá slova… až se jednou… snad… doufám, že brzy… zase trochu vyspím, musím si ji znovu projít a případné zmatenosti převést na srozumitelnou řeč. :)

Komentáře (0)