Vůně Francie

recenze

Vůně Francie (2018) / Channach (305 views)
Vůně Francie
Vzduch slaně voněl, cítila jsem levanduli, pomerančovníkové květy, jasmín, růže a – jahody! Vnímala jsem dokonce zemitou vůni půdy, z níž všechny ty rostliny vyrůstaly. Ta vůně byla omamná.

Na Vůni Francie jsem se moc těšila. Schválně jsem si ji schovala na období mezi jarem a létem, abych se správně navnadila na nadcházející období. Očekávala jsem lehký, voňavý románek, který by byl jako lehoučká letní jednohubka. Dostala jsem něco úplně jiného. Román Amandy Hamspon v sobě kloubí malebnost Francie, lahodné vůně a luxus s krutostí a maskou anglické smetánky i pohnutými osudy lidí, kteří přežili ne jednu, ale dvě světové války.

Věděla jsem však, že za tím výrazem se skrývá zničený muž, troska, v níž bují cosi temného, shnilého… tak jako ve většině mužů, kteří si prošli peklem ne jedné, ale rovnou dvou válek.

Hodně věcí z knihy mě zasáhlo, napsala jsem si plno poznámek, protože kniha mi mnoho dala. Opravdu jsem nečekala rok 1956, ve kterém se děj odehrával, protože z tohoto období moc „romanťáren“ nenajdete. A opravdu, tato kniha se mezi červenou knihovnu neřadí. Na to odkrývá až příliš mnoho závažných témat: poválečnou společnost, manželství padesátých let a násilí za zavřenými dveřmi – jak fyzické, tak psychické, jak ze strany mužů, tak žen – nudu v manželství, promiskuitu homosexuálů, podvody, důležitost peněz a nicotnost svazku manželského ve světle zmíněných námětů.

Kniha se věnuje i sňatku Grace Kellyové s monackým knížetem. Ve světle nedávné královské svatby (taky s americkou herečkou) jsem si musela najít, jestli je čekalo „A žili šťastně, až do smrti…“ Čím to, že tolik silných žen sňatek, nebo spíše manželství, s princem z pohádek naprosto zničilo? Sissi, Grace Kellyová, Diana…

Blesklo mi hlavou, že i přes vybrané chování člověka z vyšší společnosti a kultivované vyjadřování není pan Geraldson Brit. Bylo na něm něco zvláštního. A nejen to, že si k snídani dával chléb se šunkou.

Lehká forma deníku, kdy hodně kapitol začíná „Dnes píšu…“, „Večer proběhl…“ mi příliš nesedla. Sice je celá kniha na tomto formátu postavená a má to svůj důvod, ale vadilo mi, že bylo téměř vše z kapitoly prozrazeno hned v úvodu. Taky mě ještě mrzí poněkud useknutý konec, protože jsem se chtěla dozvědět rozuzlení některých životních příběhů. Ale tak už to asi v životě chodí – lidé nám prostě zmizí ze života a o jejich cestě, či odkud k nám přišli, se už nikdy víc nedozvíme. Proto s lidmi mluvme, ne na sociálních sítích nebo prostřednictvím aplikací, ale osobně. Poznávejme se, dokud můžeme. Třeba se toho jeden od druhého ještě dost naučíme.

Hlavní postava Iris během příběhu neuvěřitelně vyrostla. Ovšem nestalo se to jen tak. Pod rouškou obětavé, nenápadné a tiché ženy se skrývala silná osobnost. Vždyť přežila válku a velké životní ztráty! Dokázala se podívat do očí lidem, kteří jí ublížili, kterých se i trochu bála. Zůstávala svá, i když byla obětavá. A okolí pozorovala s ironií a jasnou myslí Elizabeth Bennetové. Dokázala soudit charaktery lidí a neštěbetat, poznat, kdy držet pusu a kdy vystoupit na obranu jiného člověka. A pod francouzským sluncem… rozkvetla.
Pokud vám chuťově zachutnal román Čokoláda, je Vůně Francie to pravé pro vaše čichové buňky. A pokud rádi o knize přemýšlíte, a ne jen hltáte jednu za druhou, sáhněte po ní určitě taky. O lidech, kteří mají rádi slunce, Francii a anglickou smetánku, poválečnou Evropu a dobrý příběh ani nemluvě, ti by si měli tuto knihu přečíst povinně.

Komentáře (0)

kniha Vůně Francie recenze

Channach také napsala

Čtyři labutěČtyři labutě
recenze
Cinder & EllaCinder & Ella
recenze
ZatměníZatmění
recenze
Ďábel na jařeĎábel na jaře
recenze
Svatba s WinterbornemSvatba s Winterbornem
recenze