Co víme o životě v KLDR?

recenze

Svědectví o životě v KLDR (2020) / Matematicka
Co víme o životě v KLDR?
Co víte o životě v Korejské lidově demokratické republice (KLDR)? Možná jste na tom podobně, jako jsem byla já před přečtením knihy Niny Špitálníkové. Je to země, která je od nás geograficky velice vzdálená, tak proč se tím nějak zabývat. Víme, že tam vládne komunistický režim a máme nějakou mlhavou představu o tom, co by to asi mohlo znamenat… Představitelé režimu v KLDR také nemají příliš zájem na tom, abychom se dozvěděli, jak tam lidé žijí, a tak dělají vše pro to, aby se odtud informace příliš „nedostávaly ven“ (a samozřejmě tím spíše ani dovnitř), jak je pro diktaturu typické.

Někteří lidé ale z KLDR utekli. Koreanistce Nině Špitálníkové se podařilo některé z nich vyhledat a natočit s nimi rozhovory. Rozhovorů natočila opravdu hodně a do knihy vybrala jen sedm nejzajímavějších. Představuje v nich lidi různého věku, pohlaví, společenského postavení, vyznání a s různým vztahem k režimu v KLDR. Dokonce ani všichni zpovídaní nechtěli z KLDR uprchnout. Sama autorka přiznává, že pro ni bylo velice těžké zpovídané lidi nijak nesoudit, i když měli často zcela odlišné názory od jejích představ. Myslím si, že se jí to nakonec podařilo a knize to přidává na naléhavosti.

Autorka dopředu nic o KLDR a režimu, který tam panuje, nepíše. Nechá promlouvat jen sedm lidí, kteří odtud uprchli. Až když se v jejich výpovědích objeví něco, co pro čtenáře nemusí být srozumitelné, připojuje poměrně podrobné poznámky pod čarou. Tak před námi korejský režim a jeho historie vystupuje postupně tak, jak ho odkrývají respondenti rozhovorů a jak se na něj dívají už s odstupem ze zahraničí. Kvůli ochraně uprchlíků uvádí autorka jen přibližný věk, pohlaví a povolání zpovídaného. Pokud spolu mluvili o podrobnostech útěku, tuto část rozhovoru už v knize z bezpečnostních důvodů neuvádí.

Každý rozhovor je pouze uvozen citátem. Rozhovor s řidičem ve věku cca 40 let je uvozen citátem Kim Čong-ila: „Člověk se obejde bez bonbónu, ale nikoli bez nábojů.“ Tento řidič vozil vysoce postaveného funkcionáře. V KLDR si nikdo nemůže sám pořídit auto. Straničtí představitelé dostávají přidělené auto i s řidičem a úkolem řidiče je podávat o nich každý den hlášení. Sám k tomu říká:
Práce řidiče mě naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus.

Kniha je doplněna velice nápaditými ilustracemi Dany Ledl, které rozhovory zajímavě doplňují a celkově velice dobře graficky zpracovaná.

Když se do rozhovorů začnete, asi budete podobně jako já žasnout nad tím, jak mohou lidé takto někde žít? Jak mohou umírat hlady, dokonce obětovat jedno jídlo pro lepší zdar komunismu, muži i ženy trávit dlouhé roky v armádě, nemít základní lékařskou péči, běžné léky nebo základní hygienické potřeby, posuzovat se navzájem podle společenského postavení (nazývaného songbun), nemít žádné přátele a nedůvěřovat dokonce ani členům vlastní rodiny? To asi nemůžeme zvenku ani pochopit, ani soudit. Podle mě je důležité si uvědomit, k čemu může vést lidi diktatura, co vše jim může ukrást z jejich důstojnosti a lidskosti a vyvarovat se těchto projevů – byť v mnohem menší míře – ve svém vlastním životě. Nahlédnout do toho, jak žijí lidé v KLDR, nám může také pomoci, abychom si uvědomili, jak se vlastně máme tady a teď dobře, i když si tak často na mnohé věci stěžujeme. Jsou skutečně ještě mnohem větší problémy než ty naše...

Komentáře (0)

kniha Svědectví o životě v KLDR recenze