Cizí královna-Gaidemarova pouť

recenze

Cizí královna (2020) 5 z 5

Bastard je jako dým. Nemáš žádné kořeny, a proto tě osud může kdykoliv zanést kamkoliv. Nemáš jméno, které by ti dalo nějaký význam, nepatříš k žádnému stavu. Nejsi...nic.

Gaidemar v modlitbě útěchu nenašel. Vůči téhle epidemii byl naprosto bezradný. Válce rozuměl, byla nutná. Ale tahle pohroma se mu jevila naprosto nesmyslná.

Od událostí z knihy Hlavy světa uplynulo pár let, ocitáme se v roce 951, kdy Gaidemar zachrání z Berengarova zajetí královnu Adelheid.
Ozbrojenec jízdní legie krále Oty, bastard, nemanželský syn – to je Gaidemar, který je pro svého krále a královnu schopný čehokoliv. Muž, který je od dětství vychováván jako voják. Nebojí se bolesti a rány. A také muž, který neví, co přinese další ráno a zda za pár hodin bude živ. Nic nemá, nic nevlastní a jde bojovat tam, kam ho jiní pošlou. Nezná své rodiče a jen přemýšlí nad tajemství, které obestírá jeho rodinu. Je to válečník a má spoustu nepřátel, včetně toho největšího-Henninga-bratra krále. Neohrožený a skromný Gaidemar, který se za každou cenu chce zhostit každého úkolu se ctí. Se svým válečným koněm a velkou odvahou. Jsem ráda, že autorka dopřála velkému válečníkovi i velkou lásku. A že je člověk, který toho na bitevních polích tolik zažil a viděl, schopný velké lásky.

Příběh začíná v roce 951, končí rokem 962 a za těch 11let se mění rodinné i politické vztahy, láska i nenávist. Ota bojuje se svými věrnými proti nepřátelům z celé Evropy. Na Lešském poli se se svým vojskem utká proti Maďarům a slavně zvítězí proti obrovské přesile.
Při čtení mne autorka dokázala několikrát uchlácholit a pak mne totálně dorazila nějakou velkou jobovkou, kterou jsem absolutně nečekala. Podařilo se jí to mistrně hned několikrát, ač jsem si říkala, že už se nenechám.
Ota i Adelheid mne svým rozhodnutím několikrát hodně namíchli, nad některými jsem jen bezmocně vrtěla hlavou.
Líbilo se mi, že autorka do děje zakomponovala spoustu postav z předchozího dílu a já se s nimi ráda vítala jako se starými známými. Škoda, že kníže Tugumír a jeho rodina neměli v knize více prostoru. Občas bylo docela těžké vyznat se v rodinných vztazích a tím mne autorka docela potrápila.
Příběh se odehrává v polovině 10.století, místo skla v oknech pergamen, na podlaze sláma, ale jinak se život tehdejších lidí moc nelišil od toho našeho dnešního.
Jsem velmi ráda, že jsem se k této knize dostala a aspoň na půjčený čas se mohla setkat s Otou, Adelheid, Luitgard, Liudolfem, Tugumírem, Wilhelmem, Brunem, Utou, Emmou a dalšími. Ale hlavně Gaidemarem. Svou skromností, pílí a oddaností se dostal spolu s láskou tam, kam celou dobu směřoval. Jen škoda, že to některým trvalo tak dlouho, než to pochopili.
Jsem ráda, že autorka zřejmě slyšela mé hlasité nadávání při čtení a téměř všichni lumpové se dočkali zasloužené odměny. Autorka se taktéž nebála krvavých scén, které do děje a doby dobře zapadly.
Skvělé čtení, které otevřelo můj nový čtenářský rok. Kéž by všechny letošní přečtené knihy byly stejně skvělé!