Chvála pochybnosti

recenze

Evangelium podle Jidáše (2014) / Majdule (403 views)
Chvála pochybnosti
Název nové knihy Simona Mawera je vlastně zavádějící. Zmateni řadou bestsellerů žánru biblický thiller se ponoříme do románu, abychom zjistili, že je to … román. Prostě velký příběh vztahů, bolesti a lásky, bez potřeby dalších přívlastků.

Evangelium podle Jidáše nabízí tři dějové linie, které jsou všechny postaveny na vztahu mezi mužem a ženou. Odehrávají se v jiných časových obdobích a my zpočátku pouze tušíme, kdo v nich hraje hlavní roli. Nosná část příběhu staví do centra pozornosti kněze a ženu, do jejichž života vstoupí emoce, se kterými si neumí poradit. Nalezené svitky připisované Jidášovi jsou fyzickým odrazem pochybností, kterými hrdinové trpí. Jejich zpodobněním a současně prostředkem katarze a vykoupení hlavního hrdiny. Náhledy do dávné minulosti, u které si zpočátku nejsme jisti, jak ji v logice příběhu zařadit, stejně jako současné pasáže (v logice hlavního příběhu je vlastně naše přítomnost rovinou budoucnosti), celý obraz doplňují, jemně posunují ve významech a dávají mu hlubší perspektivu. A nad vším jako leitmotiv ční pochybnost hrdinů, zda jsou na správné cestě a zda po ní mají jít i nadále.
Mawer před nás staví řadu pocitů, cítíme s hrdiny trapnost, nejistotu, faleš, cítíme jejich pózu. V tom je autor geniální, jak dokáže na čtenáře přenést niterný svět emocí a pochybností, jak ho zamotá do pavučiny slov křehkých tak, že když kýchnete, tak se rozletí a vám v ruce nezbyde nic. A to je ostatně také největší problém celé knihy. Hodně vztahů, hodně emocí, hodně zmatků a hodně pochybností, ale kostra příběhu se chvěje, všechno, co se děje ve vnějším světě je jen důvodem pro prohloubení pochyb toho vnitřního. Svět, který Mawer stvořil, nemá pevné základy, ale přitom se pouští do hlubin duše a drásavých vnitřních krajin. Příznačným a v kontextu příběhu logickým je fakt, že zůstává mnoho nedořečeného, slova, která chybí, aby ukotvila nejen hrdiny, ale i čtenáře.
Od počátku tušíme ve všech liniích příběhu tragédii, která v podobě antické katarze zasáhne do života hrdinů. A toto tušení daného činí čtenáře ostražitým a odtažitým. Navíc se právě ve chvíli tragického rozuzlení začnou vtírat pochyby. Nepřehnal to autor? Dodal příběhu hloubku a osudovost, nebo předkládá zbabělé řešení zavánějící laciností? Pochybnost, která nás neopustí až do konce příběhu. Čteme velký román nebo jsme svědky banálního vyprávění a lidech, kteří nezvládli život a jeho výzvy? Nemusí to být nutně na škodu, ale rozhodně to bere požitek ze čtení. Mawer otevřel peklo pochyb, ale čtenáře nevybavil morálním kompasem, který dává uspokojení z porozumění. Vyzval nás k tanci s ďáblem, ale svým hrdinům nedal dostatek vášně, aby nás skutečně mohli strhnout na cestu ke katarzi a osvobození. Při čtení máte pocit, že se chtěl pustit po cestě citu, ale bál se tak úplně opustit rozum. Stvořil příběh postavený na pochybnosti, ale ostatně proč by všechno mělo mít pevné konce a ostré kontury? I pochybnost má v našich životech místo a Mawer se v tom přibližuje reálnému prožitku, vždyť naše osobní příběhy jsou na pochybnosti postaveny téměř vždy.
70 %

Komentáře (0)

kniha Evangelium podle Jidáše recenze