Román tepající životem

recenze

Tak takové to tedy je, napadá čtenáře po prvních stránkách této drásavé a přeci ne pesimistické knihy. Ale román Neumřeš není jen o tom, jaké to je, probudit se po mozkové mrtvici: dezorientovaný, postižený, křehký a velmi zranitelný. Je také o sebereflexi, o hledání místa ve vlastním životě, o nadhledu, který k němu nutně potřebujeme. Tedy o všem, co se týká každého z nás.
Autorka nás vede cestou od prvního probuzení se vší úzkostí a zmatkem, které na nás nepochybně čekají. Krátké odstavce, které prostupuje panika. Pocity malého dítěte v dospělém světě, omezená zkušenost, řadě věcí nerozumíte a nevíte, jak to dát najevo. A když se konečně pokusíte, nejenom, že to nikdo nechápe, ale ještě se na vás zlobí. Skoro povinné intro pro rodiče, kterým osobní zkušenost naštěstí nebyla „dopřána.“. Jak již bylo řečeno v úvodu, je to drásající, samozřejmě, protože víte, o co jde. Ale ve skutečnosti je příběh v této fázi spíš dojemný, matoucí, dokonce vtipný, plný života, který se chce rozepnout mimo zdi postižení. Zcela nečekaně je vyprávění napínavé, což je rys vlastní celé knize. Jak to bude dál, koho ze svého života Helena potká, co se o sobě i svém okolí dozví …
A najednou se příběh láme, stává se vědomě drsným, to když si mozek a mysl již situaci uvědomují a reálné možnosti těla i řeči jsou tak strašně omezené. Ta situace je tak únavná, že chápeme, že někdy krátká návštěva docela stačí.
Prodlužují se kapitoly i vnímání hlavní hrdinky, postupně s ní odkrýváme detaily jejího života a s přímo hmatatelným strachem si uvědomujeme, že je to spisovatelka, jejíž další profesní existence visí na tak tenkém vlásku, jako předtím visel její život. A začínáme také vnímat a prožívat její vztahy. Tím nejdůležitějším je vztah s manželem. První náznaky hrozí zabřednutím do klišé, ale Schmidt je natolik zkušenou autorkou, že se této konkrétní pasti vyhne závanem života tak prudkého, že je to spíš facka.
A do toho drobné příhody, které třeba s jemným pousmáním (měnícím se chvilkami až v úšklebek) předestírají drobné zlomyslnosti, jimiž pacientka častuje svoje okolí a jimž náhle rozumíme mnohem víc, než když jsme byli pouhými velkorysými zdravými, kteří mají osud těch nemocných a postižených se samolibou samozřejmostí v rukách.
S objevením postavy Violy se ovšem poprvé dostáváme na půdu literárního konstruktu. Do této chvíle jsme žili příběhem autorky, která se z ničeho nic stala pacientkou a snaží se na tuto roli adaptovat, na to že ve skutečnosti konzumujeme literární příběh, se dá velmi snadno zapomenout. Viola je náznak umělého světa, a to dokonce i v případě, že by i tento příběh byl skutečný. Až příliš totiž, včetně svého vyvrcholení, vztah Heleny a Violy připomíná příležitost, jak předestřít čtenáři důležité myšlenky, dostat do děje přesah s velkým světem a vygradovat Helenino sebeuvědomění i její vztahy. Není to snad falešná nota, ale ubírá na ryzosti příběhu. Otázka zní, zda by se ovšem kniha bez podobné situace obešla, protože potom by postrádala významný narativní prostředek. A poskytla by jinak vedená linka tolik příležitostí?
Ale to už opět vystrkuje růžky to, jak má každá situace svůj líc. A že Helena teprve jako nemocná, postižená získává úžasnou svobodu chovat se tak, jak jí předchozí masky a společenská omezení neumožňovali. Ano sice při jídle neovladatelně slintá, ale zase si může jen tak nezdvořile hvízdnout, když chce.
Se závěrem se opět do popředí dostává vztah s Matthesem, jako alfa a omega Helenina života, jako přístav, který potřebujete. Jak postupně vyplouvají Heleniny vzpomínky, cítíme, že jejich vztah je napjatý, plný nemožných situací, neuchopitelných emocí a zmatku, přesto z něj Helena čerpá sílu. Vzpomene si Helena na poslední dny před aneurysmatem, najde chybějící nit svého života, zjistí v jakém bodě se nacházela, musí na něj vůbec nutně navázat?
Neumřeš je v pravém slova smyslu silný ženský román. Romantiku zde nehledejte, ani falešné dojetí. Ale zato řadu témat a bolestí, které v sobě otevírá každá žena. Vztahy, které Helena musí znovuobjevovat, ověřovat si jejich význam a testovat jejich platnost (včetně vztahu k sobě samotné) ovšem dalece překračují určení pohlavím.
Bonusem románu je možná podprahový, ale nesmírně působivý popis procesu, který si tak málokdy uvědomujeme, procesu samotného myšlení. Jeho fáze, zákoutí a zákonitostí, jeho zrod, kolísání i vítězství. Je to neobvyklé a inspirující.
A ještě v jednom bodě je Neumřeš silným románem. Zní to skoro jako klišé, ale už skutečně dlouho jsem nečetla tak přesvědčivý román o životě, tak vzdálený smrti. Je to silné, očistné čtení, které nás nutí se zastavovat a ptát se sám sebe, co by se dělo, kdyby na počátku příběhu nestála Helena, ale já sám?
90 %

Komentáře (0)