Černé lekníny aneb Více než malé množství vydařeného impresionismu

recenze

Detektivka prožívá v současnosti svoji (již několikátou) zlatou éru. Toto konstatování asi nezpochybní ani její nenapravitelní odpůrci – s jistou mírou nadsázky lze říci, že detektivní zápletku čtenář objeví i třeba v mezinárodní kuchařce. Jak proto některé příběhy s tajemstvím, které je postupně odkrýváno, žánrově zařadit? Tato otázka se týká i Černých leknínů, ale odpověď není zase až tak důležitá. Mnohem podstatnější je to, co kniha čtenáři přináší. A tady mohu dost chválit, vlastně chválit hodně.
Francouzské městečko Giverny je místem, kde strávil poslední léta života jeden z předních představitelů impresionismu, malíř Claude Monet. Vytvořil tady bezpočet obrazů zachycujících kouzlo místní přírody, a především maloval lekníny. V různých fázích dne, všech možných barev, a snad dokonce existují i ty černé. Ano – obrazy, jejich tvůrci, sběratelé a majitelé jsou důležití. Pozornost na sebe strhávají tři ženy – malířsky nadaná dívka, mladá krásná učitelka a více než osmdesátiletá stařena. Jakou úlohu sehrály v životě zavražděného muže, úspěšného místního očního lékaře? Vše nasvědčuje tomu, že by to mohla být vražda ze žárlivosti – oběť se se svými zálety příliš neskrývala a policii se dostanou do ruky i kompromitující fotografie. Slepé uličky, ve kterých bloudí vyšetřovatelé, jsou plné dávných nedořešených záležitostí. Jednou z nich je smrt školáka – opravdu to byla nešťastná náhoda? O několik desítek stránek dále je čtenář svědkem další násilné smrti. Tělo potulného amerického malíře objeví nejmladší z hrdinek příběhu, ale nikdo nic nevyšetřuje – mrtvola zmizí a muže nikdo nepostrádá. Svůdná učitelka možná hraje nebezpečnou hru – nakolik je přesvědčena o nevině svého manžela? Nejstarší z žen se stává vdovou a čtenář je u toho – co ještě má na svědomí ona místní čarodějnice, co všechno viděla z věže mlýna, kde žije? Třináct horkých květnových dní, tři vraždy a tři lidské osudy. Nebo je to všechno úplně jinak? Věřte, že je!
Malířského impresionismu je v knize opravdu hodně, takže jako bonus si čtenář opráší své školní znalosti (rozšíří v tomto směru obzory), ale není to samoúčelné. Samotný příběh je totiž imprese – jednotlivé body vytváří obrazy, vykreslují náladu okamžiku, zachycují dojmy, vůně a barvy. A té černé, které se impresionisté vyhýbali, je hlavně v závěru dost s dost. Můžeme tedy mluvit o happyendu? Jsem toho názoru, že lépe to skončit nemohlo.
Konstatuji, že Černé lekníny jsou nadprůměrně zdařilou detektivkou. Vyžadují však čtenáře trpělivého, pozorného a neuspěchaného. Pouze takoví jsou ochotni na posledních stránkách přiznat, že autor je sice pořádně tahal za nos, ale pohrával si s nimi ve vší úctě. Za to, že se nechali tak zmást, si mohou jen a jen oni sami. Jsem si jista, že se na něj zlobit nebudou.

Komentáře (0)