Bohyně Historie

recenze

Margaret Atwoodová je považována za nejvýznamnější kanadskou spisovatelku současnosti. Její sci-fi román Příběh služebnice v originále spatřil světlo světa již roku 1985. Dočkal se nejen filmového zpracování, ale zároveň se stal i předlohou stejnojmenného televizního seriálu z roku 2017. Dílo bylo vyznamenáno mnoha oceněními, za zmínku stojí to nejprestižnější z nich, Cena Arthura C. Clarka.

Příběh služebnice byl přeložen do více než 44 jazyků. Česky vyšla již dvakrát, poprvé roku 2008 a podruhé ke konci loňského roku. O její druhé vydání se postaralo nakladatelství Argo a o překlad Veronika Lásková.

Existují dva druhy svobody, vysvětlovala nám teta Lydie. Svoboda k něčemu a svoboda od něčeho. V dobách anarchie existovala svoboda k něčemu. Teď jste získaly Svobodu od něčeho. Nepodceňujte ji. (Str. 43)

Spousta z nás si někdy postýská nad svou momentální nepřízní osudu. Někdo si řekne, že vše špatné se co nevidět v dobré obrátí a jiný zůstane negativistický nadále. Příběh služebnice nám však dokáže, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Dokážete si představit, že byste se ocitli v blízké budoucnosti a byli souzeni na základě toho, zda-li s partnerem žijete “na hromádce” a nebo nejste-li náhodou ve druhém či dalším manželském svazku? Vítejte v republice Gileád, která se rozprostírá na území současných Spojených států amerických, ve státě Maine, konkrétně ve městě Bangor. V tomto světě vládnou muži, kteří jsou uznávanější a autoritářští. Ženy mají spoustu omezení a zákazů co se týče jejich práv. Každá mince má však dvě strany, a tak mají některé manželské páry problémy s početím dítěte.

Z plodných žen nesplňujících podmínky nově nastoleného systému (žily v dřívější době neoddané a nebo byly vdané víckrát), ale zároveň vyhovujících díky jejich plodnosti se stávají služebnice. Poté, co projdou jakýmsi rekvalifikačním zařízením, jsou umístěny do rodiny, kde je jejich úkol nad slunce jasný - otěhotnět s mužem, jehož žena mu nemůže dát dítě (žena o tom všem ví a souhlasí), odnosit jim jej, porodit a možná ještě odkojit. Po tomto procesu je však služebnice odvelena do další rodiny, kde je její dělohy a plodnosti třeba.

Bude smět dítě několik měsíců kojit, protože se věří v blahodárnost mateřského mléka. Potom ji převelí jinam, aby se vidělo, jestli to zvládne ještě jednou s někým jiným, kdo je na řadě. (Str. 148)

Příběh je vyprávěn ich-formou jednou služebnicí, kterou máme možnost blíže poznat. Po celou dobu nezjistíme její pravé jméno, pouze “nové“ - Fredova (podle křestního jména pána domu, kterému je momentálně k dispozici). Tato mladá žena retrospektivně vypráví v kombinaci s aktuálním děním a příběhem. Někomu se možná bude zdát divné, že naše momentální přítomnost je popsána jako dávná minulost, po které jsou však v celé gileádské republice patrné stopy, které se ještě nestihly ztratit a zapomenout v čase. V dialozích jsou ne vždy užité uvozovky značící přímou řeč postav, čímž autorka mohla docílit toho, aby zaujala čtenářovu plnou koncentraci.

Příběh služebnice je složen z předmluvy autorky (o kterou je obohaceno nejnovější vydání), patnácti kapitol rozdělených na různý počet podkapitol a závěrečnými historickými poznámkami, které nejednoho čtenáře překvapí. V románu je ukryto velké množství symbolů, ať už se jedná o barvy oblečení a nebo samotný úbor služebnic.

Na čtivosti přidává styl psaní, do kterého je zakomponována určitá prozaičnost textu, kdy si čtenář pomyslí, jak užité věty lahodí jeho očím. Veškeré krutosti, jako například popravy, jsou popsány s lehkou apatií všech zúčastněných. Oproti tomu od prvních stránek vnímáme beznaděj, temnotu a vzpomínky na snadno ztracenou minulost. Zároveň však tajně doufáme v lepší zítřky a ve změnu, která by mohla pomoci navrátit ženám - služebnicím - jejich vlastní minulost, kterou by mohly proměnit na budoucnost.

Žijte v přítomnosti, co nejvíc ji využívejte, nic jiného nemáte. Je čas bilancovat. Je mi třicet čtyři. Mám hnědé vlasy. Bez bot měřím metr sedmdesát. Už si moc nevzpomínám, jak jsem dřív vypadala. Mám funkční vaječníky. Mám ještě jednu šanci. (Str. 165)

Ačkoliv se jedná o román bohatý na postavy, blíže jich poznáme pouze několik. Hlavní postava Fredova, nám představí svou “kamarádku” Moiru, kterou zná z dob školy. Dozvíme se také o manželském páru, kde je Glenova umístěna. Její srdce je zasaženo velkou bolestí, nejistotou a ztrátou milovaného Lukea a jejich společné dcery. Kde jsou? Uvidí se s nimi někdy? Co když jsou oba mrtví? Když Fredova chodí po nákupech do domácnosti, doprovází ji Glenova, se kterou však nesmí promluvit, pouze se pozdravit. Strašná představa, co říkáte? Jít vedle někoho a muset mlčet. V autorčině světě totiž existují různé ženské spolky jdoucí proti jiným ženám.

Toto proslulé dílo vyobrazuje pochmurnou a ponurou představu blízké budoucnosti. Někdo by mohl namítnout, že se přece jedná o fikci a pouhou fantazii, ale mnohé z nás jistě překvapí, jak nadčasové téma autorka ve svém románu použila ačkoliv ho napsala již před třiatřiceti lety. Ptáte se proč? Atwoodová totiž zvolila potenciálně možný scénář, který by se teoreticky mohl stát v našem současném světě, kdy je vše strašně uspěchané, lidé na sebe nemají čas a volný čas ovládají technické vymoženosti či sociální sítě. Nemáme čas na odpočinek, lásku, vlídná slova. Stále více párů má problémy při početí dítěte, a tak není žádné tabu, že mnoho z nich vyhledává pomoc odborníků.

Velké pozitivum této knihy je v jejím zakončení, neboť takový závěr neočekáváme a budeme překvapeni. Silná stránka příběhu je skryta i v jeho politické situaci, která je nám místy až moc barvitě představena. Demokracie zmizela v dáli, teď je nastolena hrůza totalitního režimu. Kdokoliv se nějak prohřeší proti vládě, stane se otrokem bez vlastních práv a názorů a musí jít do vyhnanství. Lidé jsou zde jako pouhé loutky bez jakýchkoliv radostí, ty si totiž mohou dopřát pouze ti vysoce postavení.

Jsem vděčná, že jsem si Příběh služebnice přečetla. Ačkoliv tento žánr často nevyhledávám, v tomto případě jsem neudělala chybu, když jsem se pro ní rozhodla. Příběh na mě zapůsobil důvěryhodně a dost mě zasáhl, dlouho v sobě budu nosit zážitek a pocity z jeho čtení. Soucítila jsem se všemi služebnicemi a jejich nezáviděníhodnými osudy. Zároveň mi běhá mráz po těle, když si vzpomenu na krutost gileádského režimu - žádný odpor, ale tupý souhlas s jakýmkoliv výmyslem. Pokud bych měla svůj současný rodinný stav a život aplikovat do světa paní Atwoodové, byla bych zařazena mezi služebnice. Jak to mohu vědět? Protože s partnerem žijeme “na hromádce” a máme dvě zdravé a krásné děti. Prostě splňuji obě podmínky k tomu stát se reklamou na život. Jsem velmi zvědavá na filmovou a seriálovou verzi, i když vím, že jejich knižní předlohu to ani náhodou nepředčí. Jen si budu muset ještě počkat až k tomu trochu dozraji, protože už psaná slova působila na mou bujnou fantazii jako slunce na spálenou kůži.

Příběh služebnice zcela jistě zaujme nejen čtenáře sci-fi literatury. Spousta lidí se bude zajímat o knižní předlohu filmu a seriálu, a tak si budou chtít porovnat jak moc se od sebe liší a čím se naopak shodují. Na své si přijdou i ti, co mají v oblibě 1984 George Orwella, neboť se mezi díly dají nalézt některé shodné rysy. Rozhodně tento silný příběh doporučuji k přečtení, neboť knihy s takovýmto tématem by se měly číst jako varování předtím, co by se jednou mohlo díky nám všem změnit ve skutečnost.

Obálka dokonale ladí se svým příběhem, který je v knize skryt. Na ilustraci je vyobrazena služebnice ve svém šatu, ve kterém chodí oděna. Květy symbolizují rostoucí život a červená barva evokuje krev.

Komentáře (0)