Ami 3: Vnitřní civilizace. Rozšířené čtení předchozích dílů

recenze

Mnohem hlouběji než v předchozích dílech, se dostaneme s Amim a Pedritem tentokrát. Je tu začátek prázdnin, půlka prázdnin, konec prázdnin a ubohý Pedro čeká na svého mimozemského přítele, a hlavně přítelkyni Vinku. Už skoro všechno vzdal, když v poslední chvíli se ta vysněná kosmická loď objevila a tentokrát s sebou přinesla takové dobrodružství, že se dá směle říci – na tohle se vyplatilo celé prázdniny počkat.
A vyplatí se si také ke knížce vyhradit více času. Mít ho jako hebký hájený čas, který strávíte ve společnosti někoho velice moudrého. I když, tady bude těch moudrých bytostí o poznání víc než třeba v Chlapci z hvězd. Řekla bych, že vše, co bylo v předchozích dílech řečeno teoreticky, nakousnuto, čemu v praxi jen pookryt cípek, do toho tady skáčeme rovnýma nohama a přiznám se, že jsem se občas topila.
V jistém zklamání z toho, že Pedrito už není malý chlapec a ztratil svou nevinnost, dětskou zvědavost a už mu myšlení zakrývají dospělácké vzory myšlení a hlavně láska, která je tak složitá, když je osudová. Nebo ne? To záleží na každém, mě někdy ty chvíle, kdy se naivně milující Pedrito musel se svou Vinkou potýkat s problémy, které často ani dospělí nevyřeší, protože pro ně nejsou dost duchovně zralí. Snad tohle udělal autor záměrně, abychom si na příkladu nevinných dětských duší teprve okoušejících dospělost uvědomili, jak snadno jsme skočili z dětství do jakési zmatené dospělosti, ve které se už ani moc nedivíme tomu, že jsme konfrontováni s jedním zklamáním za druhým.
Žijeme v džungli? Asi ano…
Co mě potěšilo? Poetičnost faktu, že Země patří skutečně k planetám nejtěžším na prožívání pro lidské duše. Ovšem i Vinka na své planetě má podobné starosti, takže tu je zajímavé srovnání, do kterého se nám přidají i jiné bytosti a jiné zákony, takže se tu rozehrává mnohem pestřejší příběh než všechny předchozí.
„Žijeme tedy v pravěku, ve veškeré temnotě a tvrdosti tohoto necivilizovaného světa, který si neváží skutečné soudržnosti a ani netuší, kde se bere. Přesto mi Ami říká, že mám žít radostně, že mám být dobře naladěn vůči všem, a dokonce i vůči vědcům, kteří obchodují se svými vědomostmi a vymýšlejí nové zbraně, nebo vůči těm, kdo „výnosnými“ obchody ničí přírodu (Ami si totiž myslí, že je velmi lehké milovat i ty, kdo jsou jen jacísi pololidé).
Podle Amiho tito „dobrodinci lidstva“ (já bych je všechny strčil do vězení) nejsou špatní, ale nevědomí. Proto není řešením se s někým přít nebo proti němu bojovat. Řešení nespočívá v tom, aby byl kdokoli odstraněn nebo uvězněn, ale aby se vzdělával, aby se napomohlo změně mysli a srdce alespoň u nás nejmladších, protože my se ještě můžeme změnit k lepšímu a jednou vést svět lidštějším způsobem….“
Snad i na této ukázce je zřejmé, k čemu čtenáře kniha vede. K zamyšlení nad lidstvem, nad logikou našeho systému i počínání, nad tou těžkou lekcí, které jsme tady všichni vystaveni snad i díky vzájemnému nepochopení, jistému zatemnění lidskosti. I když autor tvrdí, že je ctí se narodit na Zemi, neboť každému zájemci to umožněno zdaleka není, není to na druhou stranu rozhodně nic, o co by člověk nějak extra stál. Dá se pak dívat na člověka s těžkým osudem jako na odvážlivce, který i přestože věděl, co ho čeká, šel do toho? Šel do těch těžkých dolů kutat to zlato obklopené špínou a kameny?

Bude se vám hlavou honit kdeco, věřte mi. A celkově tak ve vás Ami zanechá nezapomenutelnou stopu. Snad je to díky charakterům postav, snad díky příběhům a prostředím, ve kterých se odehrávají, nevím – je to dokonalá směs atmosféry, která je u Enriqua Barriose neopakovatelná.

Je jedno, jestli předchozí díly znáte, všechno se nám tu opakuje a vylepšuje natolik, že i pro prvočtenáře bude Vnitřní civilizace nádherným počtením, díky kterému si pak třeba pořídí i předchozí díly.

Jednoduše řečeno – znalost předchozích dílů není třeba.

Renata Petříčková

Komentáře (0)