Zmatení citů přehled

09.02.2022

S natolik stylisticky (a ostatně i obsahově) vybroušenou literaturou jsem se dlouho nesetkal. Pan Zweig ve svých povídkách uplatňuje vášnivý, květnatý jazyk napumpovaný poetismy a epitetony, je schopen ústy hlavního hrdiny popisovat hvězdnou oblohu na třech stranách s těmy nejrozmanitějšími přídavnými jmény, a přesto text působí lehce a je přímo strhující, dokonce jsem byl často napjatý jako při čtení nějákého thrilleru. Domnívám se, že příčinou musí být vášeň, kterou Zweig protkává každou větu. Všechny povídky jsou totiž především povídkami o vášni: o nenávistné vášni, romantické vášni, patologické vášni. V povídkách jsou tyto boužlivé city popsány tak mistrně, že čtenáře nevyhnutelně strhávají s sebou. Může za to i hluboký, "ponorový" vhled do duše postav. Ve Zweigovy se nezapře psycholog, přesněji psychoanalytik, koneckonců pro něj byla jistě velmi inspirující jeho známost se Sigmundem Freudem. Své příběhy nechává gradovat úměrně tomu, jak se z rukou vymyká vášeň postav příběhů, jejich zmatení citů. A právě ve chvílích jejich duševní entropie se čtenáři odhaluje nezměrná duševní hloubka, trojrozměrná, radostná i temná. A čtenáři musí být jasné, že mu Zweig ve svých povídkách ukázal člověka.